Článek
Jejich texty jsou chlapské, a přitom poetické; není v nich místo pro patos ani kudrlinky, velké city jako láska se v nich zjevují skrze ty nejobyčejnější věci. Jejich chlapáctví je jako prostá stará konvice; když ji začnete leštit, objeví se pod hrubou patinou tu a tam velejemný vzor.
Básníkem obyčejných věcí je i kytarista a písničkář původem ze severoanglického Sheffieldu Richard Hawley (1967). Má za sebou hraní v kapelách jako Pulp, za pasem sedm vlastních studiových alb, dvě nominace na Mercury Prize a jednu na Brit Award. Je to ale úplně normální chlápek ze sousedství, který chodí venčit své dva psy a do hospody na rohu na pár piv, dvacet pět let žije se stejnou ženou, s níž má tři děti. Říká, že je mnohem méně důležitý než jeho hudba; že ve chvíli, kdy se stanete známějším než vaše písničky, tak jste jako muzikant skončil. Že když se z pozorovatele proměníte v pozorovaného, můžete to rovnou zabalit. Protože jediné, na čem záleží, je hudba. Že ho více těší, když mu někdo řekne, že si jeho písničku nechali zahrát na svatbě nebo když pohřbívali maminku nebo (ďábelský smích) že se jim miminko v porodním bazénku narodilo za zvuků jeho skladby The Ocean.
V Hawleyho hudbě je slyšet romantika střelnice a cukrové vaty na pouti a vrzající parkety tanečních sálů; je v ní cítit prosezené křeslo u krbu a pot chlapů, kteří se po šichtě osprchují, převléknou do svých nejlepších obleků a vyrazí mezi lidi. Žánrově se u něj setkáváme se stopami rockabilly, post-punku i folku; s produkcí rockovější, hlasitější a špinavější (na před posledním albu Standing at the Sky’s Edge), anebo naopak čistě popovou, s doprovodem spousty melancholických smyčců a velkého orchestru (BBC ostatně vysílala i Hawleyho živé koncerty se symfonickým orchestrem za zády). Je to ale čistokrevný a kultivovaný mainstream, postavený na talentu a profesionálním muzikantství.
Hawley o sobě rád říká, že se narodil naproti hřbitovu a v sousedství řeznictví a preparátora zvířat. Dobře to vystihuje jeho tvůrčí klima. V rozhovorech je sice samá legrace, ale tvorbu bere nesmírně vážně. Ostatně musel v osobním životě překonávat nejednu překážku – jako dítě absolvoval okolo třiceti operací rozštěpu patra, v nedávné době si prošel velmi náročnou odvykací kúrou závislosti na tramadolu a vzápětí strávil půl roku zcela imobilní na lůžku s vyhřezlou ploténkou.
Českému publiku je Hawley poměrně málo známý, a proto se ani promotéři nehrnou, aby do jeho evropského turné k novému albu Hollow Meadows zařadili i Prahu či jiné české město. Nejblíž to tak čeští fanoušci měli na konci listopadu do berlínského Neuköllnu.
Koncert byl stejně civilní jako Hawleyho muzika; doprovodnou kapelu tvoří čtyři (stále stejní) chlápci ve středních letech, kteří hrají, jako by na ničem jiném na světě nezáleželo. Není zde prostor pro hvězdné finesy, jen pro pokoru, civilní interakci s vyprodaným sálem, hluboký baryton a místo jednoho kytarového komba hned čtyři. A hlavně pro skvělou muziku, která je středobodem všeho.
Hawley je jistým hudebním anachronismem, nestydí se použít až staromódní postupy a aranže, je solitérem, který jde proti proudu, protože má proč. Nikoliv bezdůvodně mu přezdívají Roy Orbison počátku 21. století.
