Bez skandálu to nemá cenu. František Skála o politickém umění

Vidíte, já myslel, že tátovu práci dnes už nikdo nezná. Měl jsem krásné dětství, vyrůstal jsem přirozeně ve výtvarném prostředí, a přitom mě táta do ničeho netlačil. Chodil jsem k němu do ateliéru a kreslili jsme si spolu. Měl obrovský smysl pro humor a byl obklopen výbornými kamarády. Velký vliv na mě měl například malíř a ilustrátor Dobroslav Foll, který mě podporoval ve všech pubertálních hovadinách.

Můj otec hned po válce vstoupil do strany. Jako přesvědčený komunista prožil šedesátky, kdy se všichni nadechli, ale pak se to zase v osmašedesátém zařízlo. On ani nečekal na prověrky a demonstrativně vrátil legitimaci. Já tehdy chodil do sedmé třídy, a to už jsem byl docela v obraze. Okupaci jsem byl schopen pojmenovat a odmítnout. V té době jsem zažíval příběh jak z Romea a Julie. Miloval jsem jednu dívku, která ale byla z estébácké rodiny. Schvalovala vstup sovětských vojsk a pak plakala, že byla celá třída proti.

S normalizační realitou jsme se střetli už v roce 1974 na prvním sjezdu B. K. S., měli jsme na haldách lupkového dolu sud piva a recitovali jsme tam v trochu dekadentním černém oblečení básně. Normální undergroundová zábava. Jenže pak horníci objevili námi symbolicky vykopané hroby a fantazie všech se rozjela naplno. Mluvilo se o obětovaných novorozeňatech vyřízlých ženám z břicha, tajemném západním Němci v bílém mercedesu, promítání porna… Lidi, co nás znali z hospody, se polekali a šli nás udat, ale vlastně pořádně nevěděli, co esenbákům nahlásit. Když věc začala vyšetřovat kriminálka z Prahy, snažil se to otec, aby nás zachránil před průserem, vyřešit tím, že napsal fiktivní scénář, v němž jsme my představovali západní dekadentní zlo, ale který končil tím, že buldozery zahrnují otevřené hroby a pionýři na jejich místě sázejí stromečky.

Celá ta paranoidní situace normalizace vytvářela ideální klima pro rozkvět mimořádně plodného, paralelního kulturního a společenského života opředeného tajemstvím a prostoupeného sounáležitostí. Když se někde sešly máničky, byl z toho krásný a očistný pocit svobody.

My ho očekáváme, přitakáváme mu, program B. K. S. se naplňuje, dávno to probíhá.

Je třeba rozlišovat mezi členy Svazu a Fondu. Kdo byl ve Svazu českých výtvarných umělců, měl přístup k lukrativnějším zakázkám, ale musel být ideově loajální. Všichni ostatní včetně nás byli automaticky po škole v Českém fondu výtvarných umění. Otec tak dělal různé realizace pro interiéry mototechen nebo hospod. Po umělecké průmyslovce, kde jsem studoval řezbářství, mě nechal vyřezat státní znak pro nějaký podnik, abych mohl v občance nosit papír, že mám příjem deset tisíc. Jinak by mě zavřeli za příživnictví. Od začátku osmdesátých let jsem se pak živil jako ilustrátor. Tehdy to bylo placené desetkrát, dvacetkrát líp než dnes; žil jsem si úplně luxusně.

Lidi s politickým škraloupem měli ale samozřejmě smůlu. Byly to někdy dost paradoxní situace. Nejlepší práce na knihách, které pak dostaly ceny, mi zadával grafik Milan Kopřiva, zarytý antikomunista s prvorepublikovým seriózním jednáním. Ty knihy ovšem vyšly v komunistickém nakladatelství Svoboda v nákladu 140 tisíc.

Socialistický systém na podporu výtvarníků měl prostě i své výhody. Fond vlastnil spoustu nemovitostí, kromě galerijních prostor taky rekreační zařízení, kam se jezdilo na tvůrčí pobyty. Jako dítě jsem tak s našima každoročně vyrážel k Máchovu jezeru. Fond taky vydobyl procenta na umění ze staveb. Už za první republiky ale existovalo, že když se stavěl barák, stavitelé dostali finanční úlevu, pokud tam udělali střešní ateliér pro chudého bohéma. Fond přiděloval ateliéry od OPBH, které si pak vejtvarové mezi sebou různě přepouštěli a odprodávali.

Všechno vytunelovali a vykradli právníci a ekonomové Fondu. Zažil jsem pár schůzí, kde jsme se s nimi pokoušeli bojovat, hlavně Kurt Gebauer. Tihle hoši ale byli mnohem připravenější, uměli v tom chodit, my umělci jsme byli v těchto věcech strašně nešikovní. Těch nemovitostí se už nikdo nedovolá zpět. Vždycky mi přijde na mysl bronzová cedulka na Mánesu: Generacím příštím. Ale to nebyl jen Mánes a majetek Fondu. To souvisí s celými devadesátými lety, s Klausem, co měl dávno sedět v kriminále.

S postmodernou to myslím nemá nic společného. Když přišla revoluce, všichni jsme si oddechli. Teď už to bude dobrý. A ono to samozřejmě dobrý nebylo. Nikdo nám neřekl: „Bacha! Teď to musíme hlídat, jinak nám všechno ukradnou.“ Měli jsme averzi ke všem svazům, odborům a schůzování. I naše skupina Tvrdohlavých se rozpadla, protože její ochranný mechanismus nám přestal dávat v novém systému smysl. V polovině devadesátých let se můj otec kvůli tomu všeobecnému gangsterství začal zase přiklánět ke komunistickým idejím z mládí. Dost jsme se hádali, ale v něčem jsem mu musel dát za pravdu.

Zároveň bych se však nerad znovu dožil toho, aby mi nějaká komise kázala, že mé umění je například „nekorektní“, nebo mi zakazovala chodit se dívat na Gauguinovy obrazy. Víte, na co narážím.

Víte co, já se angažuju především tím, co dělám. Skromně si myslím, aspoň podle reakcí na má díla, že vytvářím pozitivní hodnoty, které dělají svět trochu lepším. Kdybych se politikou zabýval důsledně a všechnu tu špínu si k sobě pustil, bojím se, že by se ze mě stal terorista. Kdykoli ale rád vystoupím na podporu dobré věci nebo proti zlé. Nedávno jsem například podepsal petici proti postavení další skleněné krabice, vedle pražského hotelu InterContinental. Volali mi pak kamarádi, co blbnu, že lidi, co to iniciují, jsou fajn a leccos sponzorují – i je samotné. Přes tyhle osobní nepříjemnosti si ale za názorem na komerční novostavbu, nacpanou na náměstí Miloše Formana a jen potřenou levnou kulturní pomazánkou, stojím.

To nejsou moje spoty. To je sestřih z dokumentu Paměti národa, kterou Petr Pudil finančně podporuje. Paměť národa mě posadila do černé kukaně a já, který si rozhodně nepřipadám jako pamětník, co by měl ostatním sdělovat svůj osud a moudrosti, jsem se tam dost smažil. Můj projev na videu je obecný, mluvím o tvůrčí čistotě a možná to v téhle souvislosti dostává jiný význam. Ale to neznamená, že Kunsthalle nepodporuju. Po dlouhé době vzniká něco, co bude mít evropskou úroveň, a já jsem rád, že na to někdo dává peníze.

Když jste uviděl vozík, „symbol blahobytu“, ve kterém hoří vánoční stromek, už jste nezkoumal, co je tam dál. Že tam je chlap v jezdeckých botách, v čamaře, pod kterou má kyrys, v sukni z kroje horského čínského kmene a s plastovou elektrickou kytarou s plamenným krkem. Jak byste to četl? To bude asi tím, že vaše generace už je zvyklá hledat konceptuální myšlenky, které do toho autor zaklel. Ale to vše vzniká až ve vaší hlavě, která se už od toho nedokáže osvobodit a být čistá. Já mám všude jen obecnou ekologickou rovinu, vztah k Zemi, její minulosti i budoucnosti.

Já vlastně nemám politické umění rád. Respektive politické umění v galerii. To mi přijde jako plácání do vody. K těm, ke kterým se to má dostat, se to nedostane. Politické umění musí lidi u moci opravdu nasrat, musí z toho být velký skandál, aby to zabralo.

Navíc často jde spíš o aktivismus či intelektuální snažení než o skutečné umění. Mě zajímá krása a to, co zažívám, když se na ni dívám.

V první vlně jsem namaloval spousty věcí, od podzimu už jsem ale ze situace otrávený. V televizi by měli furt dokola pouštět záběry z nemocnic, jak tam přehazují mrtvé, aby lidem došel rozsah celé katastrofy. A aby se začali ptát, proč k ní došlo. Obrovská ztráta důvěry veřejnosti k této vládě a jejím opatřením způsobila mnoho tisíc zbytečných úmrtí. A zároveň člověk vidí, že je to pro ty nahoře jen byznys, jak si i v téhle době hrabou do kapes peníze přes různé nechutné kšeftíky. Pak zavřou bezdomovce, co ukradl z hladu tři housky v nouzovém stavu. Po pandemii by se měl postavit pomník obětem současné vlády, která tragédii způsobila.

To opravdu ne. Já bych spíš rád viděl zodpovědné lidi potrestané. Chodit na demonstrace je málo, někde si zakřičet na naplněné Letné nestačí, jim by se měla vytlouct okna nebo by se měli z těch oken rovnou vyházet.

Autor rozhovoru je sochař, stojí za projektem Vetřelci a volavky.