Bez komfortní zóny. Apolena Rychlíková o literárních reportážích Aleny Wagnerové

Wagnerová bezpochyby patří k nejvýznamnějším českým veřejným intelektuálkám a svým dílem dlouhodobě přispívá k objevování i tematizování opomíjených motivů z české historie, kultury i společnosti. Ať už se jedná o osudy významných žen (Sidonie Nádherná, Milena Jesenská), nebo ohledávání vztahů poznamenaných dějinnými tragédiemi (osudy sudetských Němců či téma půdy a kolektivizace). Je také autorkou sociologicko-publicistické studie Žena za socialismu. V roce 1969 legálně emigrovala do západního Německa, od té doby střídavě pobývá v Saarbrückenu a v Praze, píše česky i německy.

Texty, co Maraton vydal, představují průřez autorčinou reportážní tvorbou. V ní Wagnerová důsledně, a přesto po svém navazuje na to nejlepší z tradice československé literární reportáže a lehkým, jistým krokem nás provádí historicko-politickou krajinou Česka i Německa. Wagnerová se snaží, věrná ambici hledat a zkoumat, předestřít širokou paletu témat a postřehů, v jejichž středu však pokaždé stojí lidský osud v soukolí velkých dějin.

Reportáže jsou rozdělené do dvou oddílů (Cestou k pražskému jaru, Místa a osudy) a byly psané i vydávané v různých obdobích od šedesátých let do současnosti. Skrz autorčino vyprávění nám dávají nahlédnout do všelijakých míst a zákoutí, ať už ve smyslu geografickém, či historickém, společenském a myšlenkovém.

Sama Wagnerová v předmluvě přiznává, že se tématem literární reportáže jako takové nikdy nezabývala. Odkazuje se na polského reportéra a spisovatele Mariusze Szczygieła a přitakává jeho pojetí reportáže jako snaze pochopit druhého člověka.

Psaní pro ni nepředstavuje touhu cokoli pokořit, získat navrch. Slovy, větami a odstavci si buduje vztah. Ten se místy neobejde bez vnitřního neklidu i zpochybňování role reportérky. Kdo jsem a co mě opravňuje vstupovat druhým do života a veřejně psát o jejich, mnohdy těžkých, osudech a peripetiích?

Je to právě prvek váhání, který Wagnerové dodává na uvěřitelnosti a dokládá, že byť je jako autorka sebejistá, nikdy neztrácí pokoru.

Ta se mimo formální zpracování textů projevuje především ve způsobu, jakým s ostatními jedná. Rovně, jako s partnery, jako se spolutvůrci. Ti, o nichž mluví, nejsou pouhými pasivními objekty, vždy jim dá patřičnou důstojnost i jistou kontrolu nad vlastními slovy a kontextem, do něhož je zasazuje. Přesto však Wagnerová zůstává ve svém psaní autonomní a v pravém duchu toho slova spravedlivá.

Možná nejpřiléhavější by bylo představovat si Alenu Wagnerovou jako turistku. Ne však ve smyslu povrchním, naopak. Wagnerová putuje se zvědavostí sobě vlastní. Je přitom jedno, jestli se vydává za vdovami mužů zastřelených během pražského povstání, do sudetských vesnic poznamenaných válkou, vyhnáním Němců a násilnou kolektivizací, vlakem do Bratislavy, anebo do střediska pro syrské uprchlíky.

V každé chvíli Wagnerová zároveň pozoruje, ptá se, zkoumá a především: je v neustálém pohybu. Nikdy neustrne. Vždycky se přesouvá tam, kam ji to láká, kde by mohla něco nového zjistit, odkud by mohla odejít obohacena o nové myšlenky, postřehy, o nové pohledy na svět kolem nás.

Nejde přitom zdaleka pouze o pohyb fyzický – i když její zarputilá potřeba vydávat se do různých míst svědčit o tamní situaci je zásadní (a z hlediska dnešního přístupu k žurnalistice nám ostatním až bolestně nastavuje zrcadlo). Ruku v ruce s pohybem těla jde u Wagnerové i o pohyb ducha, pohyb myšlení.

Své postřehy tvoří pokaždé na základě vlastního úsudku, jemuž předchází důsledné přemýšlení, ohledávání. Baví ji názory a postřehy všemožně hníst, budovat, dívat se na problém z mnoha úhlů a nikdy se nevyhýbá snaze o společenskou analýzu, která i z příběhů desítky let starých vytváří dodnes živé, dialogické a inspirativní dílo.

To, že Wagnerová své reportáže protkává nenucenými důrazy na sociální, genderový, historický či politický kontext, je jednou z klíčových charakteristik jejího literárního rukopisu. U Wagnerové se nic nepohybuje ve vzduchoprázdnu. To by si nedovolila.

Je třeba si přitom uvědomit, jak velký kus jejího – i našeho – života a dějin kniha vlastně pokrývá. Nejstarší text pochází z roku 1966, tedy z doby, kdy bylo Wagnerové třicet a psala pro časopis Plamen, k němuž se odkazuje a ráda na něj vzpomíná. Naopak text nejmladší vyšel v roce 2017, kdy bylo Wagnerové přes osmdesát. Její záběr je v mnoha ohledech fascinující a výjimečná je i koherence stylu, způsobu vyprávění a důrazu na přehlížené lidi, momenty nebo skutečnosti.

Wagnerové smysl pro detail vyznívá dokonale v kratších útvarech – ty jsou součástí hlavně druhé poloviny knihy a často se vypořádávají s jedním okamžikem, jednou linkou. Jakkoliv „obyčejně“ její rozvíjení na počátku může působit, umí Wagnerová překvapit. Jako když se v textu věnovaném slovenským Košicím nakonec dostane k nedůstojné situaci českých a slovenských Romů anebo když v novějším textu o kolektivizaci přemítá o půdě a vztahu člověka k ní, což je jeden z častých motivů její reportážní tvorby.

Wagnerová se nebojí pracovat s vlastními předsudky, před čtenářem odhaluje karty a sdílí své obavy, pochybnosti. Dělá to i v momentech, za něž by se jiní možná styděli, jako když mluví o své inherentní nedůvěře k Arabům žijícím v Německu a hledá cestu, jak se svými předsudky bojovat, a překonávat tím vlastní limity.

Daří se jí to nakonec také proto, že se v psaní i v životě snaží nepěstovat si žádnou komfortní zónu. Že se nebojí vykročit do neznáma.

Mezi nejzásadnější texty knihy bezpochyby patří reportáž o komunistické revoluční odbojové skupině Předvoj. Tou je Wagnerová desítky let fascinovaná a často se k ní vrací.

Stejně jako u řady dalších témat a příběhů i zde patřila k těm, kdo fenomén objevili a vytáhli na světlo. Kniha Neohlížej se, zkameníš, kterou o nejvýznamnější a nejpočetnější odbojové organizaci mladých na území Čech a Moravy na konci druhé světové války napsala spolu s Vladimírem Janovicem, vyšla v roce 1968 a představovala první ucelený pokus o představení skupiny, jejíž většina aktivních členů skončila v rukou gestapa a jejíž hlavní postavy – Karel Hiršl, Jiří Staněk, Evžen Šesták, Jan Mojžíš a Edmund Trachta – byly nakonec popraveny.

V Literárních reportážích Wagnerová publikuje příběh začátku Předvoje a je z něj zřejmé, jak důslednou práci při zkoumání odbojové skupiny autorka vykonala, kolik času snahou o pochopení mladých odbojářů strávila. To platí pro celé její dílo – s Předvojem však Wagnerová zachází ještě obratněji, ještě „vztahověji“.

Před lety mimochodem vyšlo v nakladatelství Eman souborné vydání dopisů Karla Hiršla, jenž vedl korespondenci s přáteli totálně nasazenými v říši: Karlem Bertelmannem, Josefem Vyskočilem a Vladimírem Kirchnerem. Ke knize s názvem Zůstat plamenem neohnutým napsala Alena Wagnerová předmluvu.

Soubor Literární reportáže by si jistě zasloužil lepší a výraznější obálku, na níž nebude poutníkem muž, slušela by mu i větší důslednost v řazení jednotlivých časových úseků nebo snaha rovnoměrněji pokrýt všechny dekády, v nichž se Wagnerová autorsky vyjadřovala. Kontinuita tím mírně trpí a vzhledem k inspirativním postřehům autorky je to i škoda.

Přesto jde o jednu z nejpodstatnějších českých knih loňského roku. Spolu s průvodkyní Wagnerovou tu putujeme rozmanitou krajinou nejen naší historické paměti. A to, co jednotlivé příběhy, místa a osudy v knize spojuje, je právě autorčin zvídavý přístup ke světu i k lidem, kdy za každých okolností zůstává citlivá, spravedlivá – a především naslouchající.