Berou vám svobodu? Rozhovor s maďarským režisérem Gáborem Fabriciem

Náš film inspirovaly skutečné události, je založený na rešerších, které nám zabraly dva roky. Ještě v osmdesátých letech 20. století byli intelektuálové, umělci a další osobnosti režimem internováni na psychiatrických odděleních pod záminkou, že mají psychické problémy. Nesměli ven, takže ty nemocnice se pro ně staly v podstatě vězením.

Během příprav jsem nahrál řadu hodin rozhovorů, k tomu jsme využili na šedesát knih, z obojího pak vznikl solidní základ scénáře. Můžu tedy říct, že všechno, co ve filmu ukazujeme, se v té době někomu stalo. Nic není fikce. Mozaikovitý styl narace ukazuje na rozmanitost těch příběhů, které jsem poskládal z různých zdrojů. To dalo vzniknout specifickému filmovému jazyku založenému na fragmentárních vzpomínkách, které byly skoro vymazány, tak jako se to děje našemu fiktivnímu hrdinovi Frankovi.

Film je mozaikovitý i proto, že moc informací už nezbylo. Když padla berlínská zeď, příslušná ministerstva a instituce většinu dokumentace zničily. Jen ministerstvo vnitra se v Budapešti během týdne na dvoře zbavilo několika tun papíru. Zbyli prakticky jen svědci, přeživší.

Moc se o tom nemluví, a to trauma tak s námi zůstává. Pro mě ale nebylo nejdůležitější ve filmu odkrýt, co se stalo. Historii jsem chtěl spíše využít jako referenci pro budoucnost, jako způsob, jak porozumět našim dnešním životním podmínkám.

Chtěl jsem vyjádřit symbolickou esenci jakéhokoli totalitárního režimu a našel jsem ji ve využití psychiatrie k politickým účelům. Autority utlačovaly citlivé osoby tím, že útočily na jejich identitu – to je takřka mytologický způsob boje moci proti jedinci. Když stát člověku řekne, cokoli, co si myslíte, není normální, tudíž vám pomůžeme tím, že vás izolujeme, jde o extrémní modelovou situaci. A ukazuje nám to, jak důležitá je svoboda myšlení a projevu, možnost vyjádřit slovy svou vlastní realitu. I dnes existuje mnoho zemí, kde to je problém.

Ano. Ve filmu ani nenajdete moc reálií z osmdesátých let, nechal jsem jen to základní a záměrně jsem vizualitu tlačil směrem ke sci-fi dystopii, do takového věčného orwellovsko-kafkovského prostředí. Není to Budapešť nebo Moskva. Je to všude, kdykoli.

Všechno specifické jsem chtěl potlačit, abych zůstal univerzální a také abych se co nejvíce mohl soustředit na postavy a příběh. I přes určitou dokumentární povahu filmu jsem chtěl vytvořit něco víc než sled příkladů a ilustrací.

Film má bizarní nádech, ta žánrová směs vás nenechá, abyste se pohodlně usadili a řekli si, už vím, co to je za film, a můžu si ho v klidu užít. Nemělo to být příjemné pokoukání. Chtěl jsem vytvořit až fyzicky nepříjemný zážitek.

K tomu jsme využili například mikrofony zachycující zvuk kolem deseti hertzů. Člověk ho neslyší, působí na něj spíše jako tlak. I tímhle způsobem se snažím diváka donutit procítit realitu z pozice hlavního hrdiny, jedince zahnaného do kouta.

Je důležité, aby se divák ve scénách ztratil, jako by tohle zažíval doopravdy. Publikum musí dávat pozor, co se děje, na koho se dívá, jaké zvuky slyší v pozadí. Nedostává jasné informace, díky nimž by se mu ten film snadno strávil.

Záměrem bylo přiblížit se vizuální estetice dokumentaristů budapešťské školy, kteří točili na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let: Judit Emberové či Bély Tarra. Ti tehdy používali černobílý 16mm film hlavně z finančních důvodů. A o určitých tématech nemohli mluvit. Můj film jako by pocházel z té doby, ale s obsahem, který by tenkrát přes cenzuru neprošel.

Navíc když odeberete barvu, vyhnete se ilustraci a podstata se vyjeví jasněji. Výsledek je víc mytologický. Taky jsme se díky tomu mohli zaměřit na tváře a detaily. Dokumentární styl kamery vyznívá v černobílé pravdivěji.

Jako referenční film jsem využil Titicut Follies z roku 1967 od Fredericka Wisemana, záběry z psychiatrického zařízení zveřejněné jako dokument, který byl následně zakázán v souvislosti s údajným porušením práv natočených pacientů.

V době masové produkce pro VOD platformy se standardizovanými narativy a estetikou představuje Smazat Franka specifický, imerzní audiovizuální zážitek. Cílem bylo stvořit film, který se vám dostane pod kůži, zkroutí vaše smysly a zůstane s vámi.

Tehdy režimu odporovala spousta kapel. Hudba byla nástrojem vzdoru, zpěváci byli skoro jako politici, jen s kytarou v ruce. Ta jim umožňovala říkat do mikrofonu věci, které by jinak vyslovit nemohli. Existovaly ale dvě skupiny, které reprezentovaly odpor ještě trochu jinak: intelektuální Spions, vůbec první punková kapela za železnou oponou, založená v roce 1977, a drsnější a násilnější CPg. Obě jsem použil jako model Frankovy skupiny i jeho povahy, v níž se spojuje intelektuální síla s energií. Subkulturu undergroundu tvořenou lidmi s upřímnými motivacemi a ideály, kteří nedokážou souznít s mainstreamem, jsme už úplně ztratili.

Anna se snaží hrát dvojí hru, tak jako se o to snaží i dnes mnoho z nás. Žijeme uvnitř systému – a zároveň se z morálních či etických důvodů pokoušíme zůstat mimo něj. Z tohoto pohledu je její postava asi nejzajímavější, slouží coby archetyp nás všech, zatímco Frank je více jako superhrdina, který běží naproti svému osudu, aby ukázal, jak máme reagovat v extrémních podmínkách. Annin charakter vychází z toho, jak se za komunismu chovala většina maďarské společnosti – emocionální reakcí na propagandu byly často strach a paranoia.

Ano. Neustále musíme balancovat mezi vzdorem a kooperací, definujeme tím svou identitu, zvlášť v dobách, které zpochybňují nebo rovnou zakazují unikátnost a rozdílnost. Všichni musíme být hrdí na to, co jsme, a bránit se každému, kdo nás chce napadnout. Útoky přicházejí z různých zdrojů – může jít o ideologii, pokoušení či lži, může jít o čistou agresi nebo paranoiu. Svoboda je fluidní a musíme chápat její podstatu, abychom poznali, když nám ji někdo bere. Považují vaši sexuální orientaci za nevyhovující? Berou vám svobodu. Nálepkují váš způsob přemýšlení? Berou vám svobodu. Cítíte se nuceni konzumovat jako všichni ostatní? Smějí se vám za to, kdo jste? Jste žena v mužském prostředí? Nebo uprchlík? Seznam těch otázek je nekonečný.

Těžko říct. Lidé, kteří takové režimy zažili, vědí, že mluvit může být smrtelně nebezpečné. Frank je totalitní postava v totalitním světě. Jen extrémní hrdinové se odváží mluvit.

Film nikdy nemůže být opravdu autobiografický. Je tak drahý, že v něm musíte mít něco, co přitáhne více lidí. Když čtete knihu, jste s ní třeba týden, každý večer s ní strávíte dvě hodiny, navážete s autorem osobní vztah. To je něco jiného než jít do kina, kde od filmu vyžadujete, aby vás hned upoutal a udržel vaši pozornost celé dvě hodiny. Například můj román Jiná planeta vypráví autobiografický příběh, jak jsem v devatenácti coby chudý kluk z Východu poprvé stopoval na Západ. Takový film by stál hrozně peněz, navíc kniha je založená na vnitřních monolozích.

Přesto mi Jiná planeta hodně pomohla i při práci na scénáři ke Smazat Franka. Knihu jsem psal v první osobě a pochopil jsem, že pohled vypravěče vás dokáže skutečně vtáhnout do děje. Jdete za pouhý popis toho, co se stalo. A i svůj film jsem pak proto natočil z pohledu protagonisty.

Ano, ještě před premiérou jsme pořádali testovací projekce, po nichž následovaly hloubkové rozhovory. Ne proto, že bychom pak na filmu něco měnili; toužil jsem se dozvědět, jak to celé na diváky působí. Pomohlo mi to porozumět, co jsem udělal dobře a co špatně. Taky jsme se na základě této zpětné vazby rozhodli, co napsat na plakát, abychom nelákali lidi, kteří o podobné filmové zážitky nestojí. Není důležité, kolik diváků ten snímek uvidí, ale jací.