Beneš jako obětní beránek. Francouzský historik Antoine Marès napsal knihu o našem druhém prezidentovi

Pokud vezmeme v úvahu i to, co si myslel on sám, nabízejí se vítězství dvě. Prvním bylo jeho exilové působení za první světové války, kdy z velké části přispěl ke vzniku Československa – v určitém smyslu více než Masaryk, protože Beneš byl celou dobu tam, kde se rozhodovalo, v Paříži. To byl evidentně vrchol jeho kariéry, který však zřejmě zadělal na jeden jeho hendikep. Beneš tehdy získal určitý druh sebedůvěry, uvěřil ve vlastní schopnost přesvědčovat ostatní a dospět k jakémukoliv cíli, který si vytkne, což se mu pak ve třicátých a čtyřicátých letech vymstilo.

Jeho druhým vítězstvím bylo, přese všechno, znovuustavení Československa v roce 1945. Byl to dlouhý boj, musel řešit problém vztahu ke Slovensku, došlo také k odstoupení pohraničních oblastí Německu a zvláště Britové odmítali uznat, že mnichovská dohoda je od počátku neplatná, a že by se tedy tato území měla po válce vrátit Československu. Nakonec ale dokázal Beneš vytěžit i z mnichovské dohody maximum.

Mám doma obraz ze skleněných lamel někdy z roku 1947, před kterým když člověk projde, uvidí postupně tři portréty: Masaryka, Stalina a Beneše. Když se na ten obraz nedávno podíval jeden sedmnáctiletý hoch z celkem kultivované české rodiny, ihned poznal Masaryka, ihned Stalina, ale Benešova tvář mu nic neříkala. A to mi připadá signifikantní. Masaryk ztělesňuje něco, díky čemu si Češi připadají lepší – je to někdo, koho se katastrofa třicátých a čtyřicátých let nedotkla. Beneš však ty události prožil přímo v centru dění, a byl tedy i u zdroje špatného svědomí Čechů. A špatné svědomí rodí snahu na něco zapomenout nebo to odsunout stranou.

Zároveň však Beneš v českém kolektivním vědomí působí jako, slovy francouzského filosofa Reného Girarda, obětní beránek, hlavní viník, na něhož lze dnes svést vyhnání Němců či uchopení moci komunisty. Ti, co na něj nezapomněli, ho vnímají velmi kontroverzně.

Ano, Masaryk i Beneš byli od počátku padesátých let vykreslováni jako zrůdy využívané americkými kapitalisty a imperialisty proti Sovětskému svazu. Změnilo se to na začátku let šedesátých, kdy dochází k Benešově rehabilitaci, zejména díky pracím Věry Olivové, Roberta Kvačka, Kolomana Gajana a dalších. S normalizací to ale zase skončilo.

Jako mladý historik jsem se začal zabývat historií Československa v roce 1972, a když jsem tehdy přijel do Prahy do Národní knihovny, o Benešovi tam neměli veřejně dostupný jediný záznam. Ani o Masarykovi. Dostat se k těm materiálům nebylo vůbec snadné. Dokonce jsem kvůli tomu zahájil okupační stávku – odmítal jsem se zvednout ze židle, dokud mi ty záznamy nevyhledají. Což bylo pro Čechy natolik šokující, že to zabralo.

Jsou snad srovnatelní, co se týká té směsice obdivu i nenávisti ze strany Čechů, také ve své důležitosti pro českou společnost, ačkoliv u Havla mluvíme o daleko kratším časovém úseku. Ale jinak ty kontexty i osobnostní rysy jsou velmi odlišné. Je ovšem zajímavé, že se Havel k Benešovi vyslovil smířlivě. Řekl zhruba, že teď, když má moc, ví, jak je to těžké. Byl k němu daleko vlídnější, než by člověk čekal.

Existují i jiná srovnání – mezi Benešem a Charlesem de Gaullem například. Ale je skutečně obtížné Beneše s někým porovnávat. I proto, že má ještě jeden pro evropské dějiny netypický rys: není nacionalistou, ale vlastencem svého státu. Ne Čechem, ale Čechoslovákem.

Integrace Němců byla záležitostí celé společnosti, ne pouze prezidenta, kterým se navíc Beneš stal až v prosinci 1935. Sám vždy prosazoval účast Němců ve vládě. Jenže poté, co Konrad Henlein vytvořil Sudetoněmeckou stranu, která se otevřeně hlásila k Adolfu Hitlerovi, nebyla už otázka integrace na pořadu dne. Ať by byla dobrá vůle československých představitelů jakkoliv velká, nedosáhli by naprosto ničeho. Ano, česká strana se v letech 1933 až 1938 chovala k Němcům nešikovně, ale to nebyl důvod, proč došlo k rozvodu Němců s Čechy v Československu. Tím bylo, že to Hitler takhle chtěl a že mu nahrála hospodářská situace.

V určitém ohledu ano. Netýkalo se to tolik jeho působení za první republiky, ale třeba jsem více pochopil jeho roli v únoru 1948. Zprvu jsem z řady svědectví převzal obecně sdílenou teorii, že Beneš zradil demokratické ministry a předal vládu komunistům. Detailnější pohled můj názor pozměnil. Došlo mi, proč Beneš nechtěl jít do konfliktu s komunisty, mimo jiné vítězi posledních parlamentních voleb. Byl totiž od svého odchodu do Anglie posedlý tím, že nesmí dopustit rozdělení české společnosti. Bylo to jeho slabé místo, které nám umožní porozumět, proč nepodal v únoru 1948 demisi.

Další prvek, který je významný a o němž jsem nic netušil, byl jeho zdravotní stav. Od roku 1947 byl tak nemocný a oslabený, že nedokázal pracovat víc než několik hodin týdně. A byla období, kdy nepracoval vůbec. Takže to byl muž fyzicky mimořádně znevýhodněný, prakticky nemohl vycházet ven. Komunisté tohle všechno věděli a využili toho. Neměl už sílu, aby jim mohl vzdorovat. Ve stavu, v němž byl, už ani nebyl schopen sám přijímat rozhodnutí a přejímal rozhodnutí svého okolí. Což samozřejmě vzbuzuje otázku ohledně těch, jimiž se obklopil. Proč ho nepřiměli, aby odstoupil a odešel do důchodu?

Už před ním, a v únoru 1948 určitě. Faktem je, že jeho odchod nebyl v zájmu komunistů, ti potřebovali, aby zůstal. Byl symbolem kontinuity a komunisté si chtěli jisté výhody této kontinuity kvůli vlastní legitimitě přivlastnit.

Ano, to je úplně totéž. Jan Masaryk ovšem ten problém vyřešil… protože já věřím, že spáchal sebevraždu.

Je podstatné si uvědomit, že máme dva různé Beneše – první jde v linii TGM proti proudu a je schopen zastávat názory, jež nejsou nezbytně sdílené celou společností. Snaží se o europeizaci českých zemí. To je Benešova pozice za první republiky. Ale pak je tady Beneš, který se po Mnichovu naopak dostává do vleku veřejného mínění. A toto mínění je od roku 1943 velmi ovlivněno komunistickou stranou, která de facto kontroluje domácí odboj. Beneš v této fázi už odmítá přijímat kontroverzní rozhodnutí. Přednost dostává jeho touha po sjednocení společnosti. Přestože je to jednota trochu falešná – a my si musíme klást otázku Benešovy odpovědnosti, samozřejmě.

Když se ovšem zeptáme: Kdyby Beneš vzdoroval, kdyby v únoru roku 1948 podal demisi, co by se stalo? Změnil by se jeho obraz v dějinách, ale v procesu komunistického uchvácení moci by se nezměnilo nic. A jeho odpovědnost z hlediska odsunu? Jsou ony pověstné Benešovy dekrety opravdu Benešovými dekrety, nebo jde o dekrety českého Národního shromáždění? Uvědomme si, že se tehdy proti vyhnání Němců nezvedla prakticky žádná hlasitější opozice.

Přesně tak. Pozice československé exilové vlády v Londýně se začala radikalizovat hned po nástupu Heydricha do Prahy v září 1941. V té době domácí odboj přestal dělat rozdíl mezi německou menšinou a okupanty, kteří se chovali stále represivnějším způsobem. Beneš velmi pozorně naslouchal tomu, co odboj chce, a krok za krokem postoupil na jeho pozice. To byl ještě nekomunistický odboj.

A jsme zase u toho, že Beneš od konce třicátých let už odmítal jít proti proudu. Sledoval logiku jednoty, logiku, která vždy následuje většinu. Je pochopitelné, že během šestileté nacistické okupace začali Češi Němce nenávidět, a přestože ztráty tady byly menší než jinde, je asi přirozené, že volali po odplatě. Ale to je ten zásadní rozdíl mezi Benešem a de Gaullem. De Gaulle v roce 1945 navzdory veřejnému mínění říká, že útlak skončil, je třeba zrekonstruovat zemi, a to že musíme udělat všichni společně. Beneš už na tohle neměl sílu, zůstal ve vleku dějin – a dnes je oním obětním beránkem. Ostatně jsme v Československu, v zemi, která ve 20. století opakovaně obětuje své elity.

Je to paradox, že? Ta úloha obětního beránka totiž Čechům umožňuje vymazat vzpomínku na to, jak tehdy veřejné mínění vypadalo.

Antoine Marès

Antoine Marès Edvard Beneš

Antoine Marès Edvard Beneš Drama mezi Hitlerem a Stalinem

Antoine Marès Edvard Beneš Drama mezi Hitlerem a Stalinem Přeložila Helena Beguivinová

Argo