Básník a písničkář Cermaque: Pojďme si zahrát karty!

Společenské hry podobně jako hudba umožňují jiný způsob komunikace, bližší jakési naší společné konstantě. Umožňují vyplavovat i sdílet emoce, všímat si, že v cítění světa se vzájemně podobáme. A přestože jsou často založené na soutěži, učí nás také empatii; opakováním proher a výher se s obojím učíme vypořádat, a to se nějak promítá i do ostatního života. Vidím to na své dcerce. V odritualizovaném světě přinášejí sdílené hry do naší každodennosti očistnou divadelnost, rytmiku, kánon.

Nedávno proběhly zastupitelské volby: říkám si, že kdyby si novopečení zastupitelé před každým zasedáním společně zahráli karty, možná by se jim posléze lépe dosahovalo kompromisů i soudržnosti.

Homo ludens určitě jsme – ale zároveň zjevně neplatí, že by hravost byla výsadou člověka. Hraje si celá živá příroda a výsledkem je úžasně košatý a rozmanitý svět. Ve zvířecí říši, stejně jako v hájemství člověka, můžeme pozorovat hry, které slouží jako etologický trenažer schopností potřebných k přežití, jako cvičiště fyzické i „společenské“ zdatnosti. Ale také u zvířat pozorujeme hry bezúčelné, dumavé, jakoby zasněně bezcílné. I tvořivého dumání je snad totiž k přežití potřeba.

Vědci občas před takovou romantickou antropomorfizací přírody varují, ale mě naivně zajímá opačný úhel pohledu: ne to, v čem se zvířata podobají lidem, ale naopak co si člověk při vší své vytrženosti a tendenci k destrukci uchovává z tvořivé intuice a brutální vůle k životu, které v přírodě vidíme za každou lodyhou. A hravost bych za jeden z takových společných motivů, za jednu ze základních přírodních sil rád pokládal. A rád bych – například vydáním básnické sbírky v podobě hracích karet – třeba drobně přispíval k jejímu zachování a rozvíjení.

V létě 2020 jsem od svého blízkého, dnes už naneštěstí zesnulého přítele Kaii Macha dostal maličký kapesní zápisník. Ten se hodí tak na čtyřverší, řekl jsem Kaiovi, a začal ta čtyřverší psát. Stala se z toho obsese. Když jsem se po roce ohlédnul, bylo těch básní na čtyři řádky několik set.

Rok 2020 byl pro společnost tektonickým zlomem, pod tlakem pandemie se svět po drahné době znovu naráz prudce svlékl z kůže. Ale přestože se třeba má písňová tvorba v poslední dekádě ke společenským tématům a globální proměně obracela čím dál častěji, ta ze mě se řinoucí čtyřverší zůstávala záhadně intimní a okolního dění skoro prostá. Převažují v nich témata a motivy, které se vinou nad dějinami: příroda, smrt, sex, deprese, úžas, tatínkovství.

V odkazu na svou básnickou knižní prvotinu Resumé 17 jsem dal tomuhle básnickému deníku pokrývajícímu čtyřiatřicátý rok mého života název Resumé 34.

Sbírka ležela rok u ledu a byla by tam asi i zůstala, kdybych letos v květnu nespustil crowdfoundingovou kampaň k nové desce. Základní částka se k našemu údivu a dojetí vybrala za jediný den a vyvstala otázka, co s dalšími třemi měsíci plánované kampaně. A mě napadlo vydat ta čtyřverší na kanastových kartách.

Kapela i kamarád Pavel Hájek z nakladatelství Kodudek mě v tomto bláznovství podpořili a já se pustil do nové redakce a do sázení grafiky. Po mnoha letech jsem vzal do ruky kreslicí fix a karty spontánně zilustroval.

Kaia Mach mě kdysi v mém neumětelském kreslení hodně podporoval, a tak se příběh uzavřel docela.

Mám babičku, silnou a urputnou ženu, se kterou jsem v dětství strávil hodně času a kterou mám moc rád. Babi Ema celý život strávila v malém paneláku na severu Čech a takřka každý den se svými sousedkami hrála takzvanou habaďůru, autorskou variaci na známější karetní hru autobus. I její přátelé bohužel v roce 2020 začali ze světa odcházet.

Tady se vrátím k tomu, o čem jsme mluvili v úvodu. Ve vkusu či světonázorech se s babičkou úplně míjíme, ale habaďůru spolu dokážeme hrát celé hodiny, je to katarzní a dost se nasmějeme. Společná hra nám umožňuje sdílet svět.

Bytostným založením jsem spíše samotář a vždycky jsem si radši zalezl ke knížce než ke stolní hře, ale hraní habaďůry jsem propadl. A propadla mu i moje kapela. Jedním ze záměrů, s kterými jsem vydal poezii vytištěnou na kanastových kartách, je rozšířit tuhle nákazu dál. Hraní karet je pro většinu lidí přístupnější než čtení poezie a katarzní účinek může být obdobný. Odkaz mé babičky a jejích přítelkyň tak může být mnohem rozsáhlejší a světu prospěšnější než mé uhranuté zápolení s veršovanou řečí. To by se mi líbilo.

Válka je tady pořád, široce rozvětvené řečiště obludné smrti a utrpení v historii nikdy nevyschlo.

Prvně jsem si to hlouběji uvědomil, když jsem s psaním začínal – bylo to v roce 2001, kdy jsem nastoupil na gympl a vzápětí začala válka v Afghánistánu, jejíž rány jsou živé dodnes.

Aktuální strašlivá ruská invaze na Ukrajinu pak horizont války zas o něco více přiblížila našemu osobnímu horizontu, komfortu a veřejné bdělosti.

Mně se násilí bytostně příčí, nerozumím mu. Nevnímám ho jako řešení čehokoliv. Celý život až fyzicky špatně snáším potlačování cizí důstojnosti. Neumím na něj reagovat. Roztřeseně se plaším před konflikty.

Byl jsem tuším poslední ročník, kterému ještě hrozila povinná vojenská služba – a vybavuju si, jak jsem už jako dítě kamarádům ve skautu vysvětloval, že vojenskou přísahu nikdy složit nemůžu, že bych ji nemohl naplnit. Nakonec se mi povinnost naštěstí vyhnula. A vůbec nevím, co bych dělal, kdyby povolávací rozkaz přišel teď.

Věřím, že jako lidstvo máme nastřádáno dost prostředků, technologických i filosofických, abychom směřovali ke světovému uspořádání, kde válek – ať už těch velkých, krvavých, anebo brutálních válek vnitrospolečenských, válek ulic, kuchyní a obýváků – nebude potřeba. Že se občasných, snad dějinně nutných radikálních obrod a přeuspořádání statků či základních společenských konsenzů dá opakovaně dosahovat i laskavěji, trpělivěji, hravěji, empatičtěji. Že moudrost převáží nad chytráckostí.

Psaním si od těchhle úvah a pocitů ulevuju. Dělám to s vědomím, opakovaně stvrzovaným reakcemi různých čtenářů a posluchačů, že tak můžu ulevit i jiným. Taková je snad společenská úloha umělce – jestli se o takových kategoriích vůbec dá mluvit.

Obecně platí: každý svým jednáním, svými talenty i slabostmi posouváme svět směrem k vizi, která odpovídá našim snům nebo našemu bytostnému založení. Někdo se stará o bezmocné, někdo vyrábí stoly, na kterých budou večeřet, tančit či souložit další generace. Já píšu písně.

Novou desku jsme pojmenovali Všechno nejlepší. Pro mě ten název není jenom floskulí, základním přáním mým blízkým i mně samému – což pro mě většinu života nebylo nijak samozřejmé – a vůbec všemu živému. Vyjadřuje navíc přesvědčení, že svět je navzdory všemu utrpení a navzdory záhadnému fenoménu chyby – respektive možná i díky němu – z podstaty dobrý. A protože svět, zdá se mi, kamsi spěje, můžeme my svým přispíváním pečovat o to, aby dobrý, ba nejlepší i zůstal.

Všechno nejlepší se může dít jen skrze nás.

O rapové desce jsem snil dlouho, a když jsem ji před dvěma a půl lety dokončil, zamrznul svět v pandemii. Absurdně to odpovídalo i tématům, která jsem na desce Lament řešil. Nedočkala se ani křtu, tvůrčí kvas mě postupně tlačil jinam a Lament uvíznul v uplynulém čase jako v jantaru.

Pak jsem ovšem potkal talentovaného producenta Pavla Kielbergera, a protože naše „písničkářská“ kapela zrovna na čas vstoupila do hibernace, nabídlo se využít prostor v kalendáři k zpětnému nazkoušení desky rapové. Paradoxně tak v době vydání nové desky přivádíme na pódium dva roky starý, nikdy nehraný repertoár.

Rap jsem vždy pokládal za svého druhu zaříkání. Zatímco písničkářství s kytarou v ruce je pohrobkem truvérství, rap má svou fyzičností a pravidelnou rytmičností blíže k tradičnímu šamanství.

Kontrast mezi zuřivostí, tělesností a intimností hlasového výsevu a chladem tepající elektroniky je mi esteticky ohromně libý. Doteď jsem měl tuhle estetickou libost ověřenu jen jako posluchač, ale potvrzují mi to už i první koncertní zkušenosti. Vlastně mě na pódiu až překvapilo, jak moc fyzická, až animální aktivita takové rapování je. A jaká je to zábava.

Poezie zde má možnost burácet jinými labyrinty, dostat se k jinému publiku, k jiným uším. Rozdunět jiná srdce. Jsem na tohle dobrodružství zvědavý.