Až budu seniorka. Sloupek Saši Uhlové

Asi jsem přece jenom v hloubi duše doufala, že některé věci nejsou možné. Pozoruhodná je hlavně argumentace, že to přece musíme chápat, když na to státní rozpočet nemá.

„Kdyby vláda nezasáhla, přinesla by červnová mimořádná valorizace důchodů 34 miliard dluhů do státního rozpočtu. A v příštím roce dokonce dalších 59 miliard. To není udržitelné,“ píše Pekarová na Twitteru. „Opozici poslouchám, ale jakýkoli její návrh, jak zajistit udržitelnost důchodů, jsem ještě nezaslechla.“

Komická je její představa, že se omezením valorizace zajistí udržitelnost důchodů. Koresponduje nicméně s přístupem ministra financí Zbyňka Stanjury, který se rád chlubí tím, jaké všechny daně snížil, a vysvětluje, že on se bude zaměřovat především na snížení výdajů a daně z příjmu a majetku tato vláda zvyšovat nebude. Jeho ODS ostatně zasekla do rozpočtu sekyru ve výši skoro sto miliard ročně zrušením superhrubé mzdy.

Tato outlocitnost pochopitelně neplatí pro DPH, protože tu platíme všichni, včetně skupin, které jsou nejvíc ohroženy chudobou, jako jsou samoživitelky nebo senioři. Když si kupujeme základní potraviny, tuhle daň platíme všichni stejně vysokou, a to se vyplatí. Přitom nárok na příspěvek na bydlení má dnes okolo 300 tisíc seniorských domácností, přičemž osmdesát procent z nich ho reálně nečerpá. Jak se těmto lidem žije ve chvíli, kdy brutálně stouply ceny energií i potravin, nechci ani domýšlet, když máme problémy i v naší úplné rodině se dvěma příjmy.

Evropa stárne a je skutečně potřeba řešit, kde budeme brát na důchody. Pravice nejspíš přijde s tím, že bychom měli investovat do důchodových fondů, což je jednak velice nejisté a jednak to v mnohých případech přispívá ke stále se zvyšujícím cenám bydlení. Nemovitosti jsou totiž nejjistější investice. A samozřejmě se bude stále dokola zvyšovat věk odchodu do důchodu tak, až se ho většina lidí prostě nedožije.

O systémových, udržitelných a zároveň důstojných řešeních, jako je změna daňového systému, danění kapitálových výnosů či spekulativních operací na devizových trzích, u nás není slušné mluvit. Ani o tom, že řada superbohatých lidí daní jinde než u nás, ačkoli zde žijí a využívají všeho, co náš stát poskytuje.

O daňových rájích a daňových únicích je potřeba jednat na mezinárodní úrovni. I o tom, zda chceme opravdu žít ve světě, kde superbohatí budou dál bohatnout, zatímco státy se budou hroutit. Když se tomu nepostavíme čelem, nakonec přijdeme o víc než jen o důchody.