Článek
Pamatujete si první moment, kdy jste si řekl, že byste mohl být spisovatel?
Mohlo mi být tak jedenáct nebo dvanáct a najednou jsem si uvědomil, že jsem součástí jedné velké hádanky, mystéria světa, uvědomil jsem si, že doopravdy existuju. Tak jsem běžel za rodiči, pak za učiteli ve škole a ptal se jich, jestli si nemyslí, že je to zvláštní, že existujeme, že tenhle svět tady takhle je. A pak jsem se ptal ještě dál, jestli si myslí, že je to tedy normální, a oni říkali, že je. A dodali: „Josteine, moc na to nemysli!”
To, že chci být spisovatelem, jsem si uvědomil až asi ve dvaceti, ale to už jsem věděl, že chci psát právě o tomhle životním pocitu. O tom, že jsme součástí nějakých hádanek, něčeho záhadného a mystického.
Chtěl jste hádanku naší existence rozšifrovat, nebo pouze zprostředkovat ostatním?
Když pokládám otázky, tak na ně chci dostat odpovědi. Vlastně mě pořád překvapuje, o kolik víc my lidé té hádance, které jsme součástí, dnes rozumíme. Protože dřív, když se lidé ptali, co je to svět, odkud se vzal, když si kladli takové univerzální otázky, bylo jim odpovídáno: „Proč se na to ptáte? To je, jako kdybyste se ptali na odvrácenou stranu Měsíce, kterou nemůžeme spatřit.“ Dnes už jsme ale i tu odvrácenou stranu Měsíce detailně poznali.
Existencialisté říkali, že naše bytí je bezvýznamné, že nemá žádnou esenci, ale já sám se cítím obklopen významem. I když ten význam, ty odpovědi nejsou ještě zatím úplně všechny na dosah ruky. Albert Camus napsal román Cizinec, ale já se na tomhle světě necítím jako cizinec, cítím se tady doma.
Jak ty otázky ve vašem podání zní?
Dají se rozdělit do dvou kategorií. První tvoří otázky ontologické: Co je svět? Existuje Bůh? Co je příroda? Můžu věřit svým vjemům? Je svět takový, jaký ho vnímám? Na ně existuje odpověď, ale není v našem dosahu. Ale i tím, že si je klademe, zintenzivňujeme svůj životní pocit.
A druhá kategorie?
Otázky morální, společenské. Co je to spravedlivá společnost? Co je odpuštění, láska, přátelství? Co znamená dobrý život? Existuje zlo? Na tyhle otázky je důležité se ptát proto, že nemůžete očekávat, že dokážete vybudovat dobrou společnost, aniž byste se zeptala, co to dobrá společnost vlastně je.
Čili filosofii dnes mají zajímat hlavně společenské, etické otázky?
Ano, protože otázky ontologické povahy si už dnes kladou a zároveň si na ně odpovídají přírodovědci.
Ve vašich knihách hraje stěžejní roli spor magična s racionálnem, s rozumným a logickým uvažováním. Sváří se i ve vás tyhle dva světy podobně jako u vašich hrdinů?
Je to tak. Jako spisovatel chci zakotvit to magické v něčem lidském. Když třeba vyprávíme o snu, který se nám zdál, tak zároveň vypovídáme i něco o sobě. V tom fantastickém světě existuje lidský prvek a o něm píšu. V knížce Jako v zrcadle, jen v hádance trpí malá dívka leukémii a ví, že zemře. Je sama v pokoji a přichází k ní anděl. Dívka se ho ptá, jestli existuje život po životě a jaké je to v nebi. Anděla zase zajímá, jaké je to být člověkem z masa a kostí. Je to setkání mezi nebem a zemí, mezi časem a věčností. Ta dívka potkala anděla. A je jedno, že se tohle setkání odehrálo pouze v její hlavě.
Jedna moje kamarádka, velká intelektuálka, tvrdí, že jednou na horách viděla malé elfy, je o tom přesvědčená. Když jsem se jí ptal, jestli by je zvládla natočit na video nebo vyfotit, odpověděla, že ne. Pro ni prý je nejdůležitější, že je viděla ona sama.
Váš Sofiin svět čtou lidé napříč generacemi, ale hlavně byl určen dětem. Jak na něj reagují?
Většinou říkají, že dřív, než si přečetli Sofiin svět, připadalo jim hodně věcí divných. Jejich matka byla divná, učitelé byli divní. Pak pochopili, že vlastně chodili po světě a pokládali si základní filosofické otázky (smích).
Sám se považujete za spisovatele, ale kritici vašim knihám vyčítají jejich didaktičnost, která někdy převáží nad literaturou. Není tohle překážka skutečnému psaní, myslím tomu, za které se dostávají Nobelovy ceny?
Já ale nemám takové ambice. Vlastně se divím, že jsem dostal tolik literárních cen, kolik jsem jich dostal, protože u Sofiina světa s těmi kritiky zcela souhlasím. To je jasně didaktická kniha. Příběh je tam jenom jako cukr v hořké medicíně, aby se to dalo spolknout. Když jsem tuhle knihu psal, zároveň jsem učil filosofii a chtěl jsem si sám pro sebe uchovat, co jsem se o ní dozvěděl. Ženě jsem řekl, že píšu knížku, z níž nekoukají žádné peníze. Nikdo ten úspěch nečekal.
Učil jste nějakou dobu i tvůrčí psaní. Posílá vám hodně mladých lidí své texty, abyste si je přečetl, posoudil, případně doporučil?
Nesmírné množství lidí mi posílá své už vydané knihy, abych na ně napsal doporučení. Dostávám taky hodně rukopisů nebo třeba návrhů, abych společně s někým napsal knihu. Nic z toho nečtu. Není v mých silách reagovat. Popravdě už neodpovídám ani na seriózní prosby velkých nakladatelství. Třeba když mi z Random House pošlou knihu, abych ji doporučil. Zabírá to strašně moc času. Kdyby mi dnes poslal knihu můj nejlepší kamarád, abych na ni napsal doporučující dopis, nenapsal bych ho. A kdyby mi Dostojevskij poslal Zločin a trest, tak by se mi v té záplavě rukopisů taky ztratil.