Archivy kolapsu. TraumaZone sleduje ruskou tragédii z konce tisíciletí

Vladimir Putin se v dokumentu TraumaZone (k vidění je mimo jiné na YouTube) objeví asi deset minut před koncem jeho monumentální stopáže. Tvář dnešního ruského vládce vidíme poprvé v novinách, které informují o abdikaci prezidenta Borise Jelcina, čímž se Putin stává coby předseda vlády automaticky nejmocnějším mužem v zemi.

Nevýraznou postavičku „anonymního byrokrata“ s minulostí důstojníka KGB vybrali ruští oligarchové coby Jelcinova nástupce, když se pro ně stal prezident kvůli svému alkoholismu nepoužitelným. Putin byl jmenován předsedou vlády v srpnu 1999 a následně ho masivní kampaň představila veřejnosti coby zdatného technokrata a zachránce země, která se několik let zmítala na pokraji bankrotu. Prezidentem ho zvolí na jaře následujícího roku.

Putina z konce devadesátých let Curtisův dokument popisuje jako „simulakrum moderního západního politika“, jehož úkolem je tlachat v televizi o reformách a zároveň dál udržovat v chodu kleptokratický režim výhodný pro hrstku zbohatlíků rozprodávajících ruské nerostné suroviny.

O Putinovi ale dokument TraumaZone není; je o tom, co vedlo k jeho nástupu. Dává odpovědi na otázku, jak je možné, že jeho režim přežil až do dnešních dnů a stále nemá v Rusku žádnou smysluplnou opozici nebo alternativu. A to ani osm měsíců po začátku neopodstatněné invaze na Ukrajinu.

Pásky s několika tisíci hodin nesestříhaného reportážního materiálu před nedávnem objevili v kancelářích moskevské pobočky BBC, ale nikdo ve vedení britské mediální korporace o ně nejevil zájem. A tak se dostaly až k Adamu Curtisovi, provokativnímu dokumentaristovi, jenž ve svých předchozích filmech jako Bitter Lake (2015), HyperNormalisation (2016) nebo Can’t Get You Out of My Head (2021) skládá působivé koláže na pomezí politické historie, sociologie a filosofie a odhaluje v nich nečekané dějinné souvislosti, přičemž se někdy s politicky motivovanou vervou pohybuje až na hraně konspiračních teorií.

Tentokrát se nicméně rozhodl ustoupit do pozadí a odvyprávět příběh pádu Sovětského svazu jen pomocí archivních záběrů, které příležitostně doplňují stručné vysvětlující titulky.

Různorodost materiálu z archivů BBC přináší široké spektrum témat od těch politických až po každodennost. Defilé politiků v Kremlu a válečné reportáže z Afghánistánu nebo Čečenska tak střídají záběry ze soutěží krásy, čekáren potratových klinik či niklových dolů.

Začít příběh, vyprávěný chronologicky v sedmi hodinových epizodách, v polovině osmdesátých let dává smysl – nový generální tajemník KSSS Michail Gorbačov podniká poslední pokus, jak zachránit krachující systém, ale důvěra v sovětské zřízení se dál drolí po výbuchu v černobylské atomové elektrárně i kvůli pokračující tragédii afghánské války. Gorbačovovo uvolnění nakonec vede jen k prohloubení celkové krize, národní státy uvnitř SSSR se hlásí o své sebeurčení, státem plánovaná ekonomika kolabuje a Rusové vkládají svou naději do Borise Jelcina, který slibuje zářnou budoucnost spojenou s tržní ekonomikou.

Šoková metoda ordinovaná západními ekonomy však vede k hyperinflaci a dalšímu rozevírání nůžek mezi obyvatelstvem a všehoschopnou elitou, jež přichází k obrovskému majetku. Od hladomoru nakonec zemi zachrání jen humanitární pomoc ze Západu.

Zatímco první díly sledující rozpad sovětského impéria obsahují alespoň špetku naděje, že Rusko najde správný směr, politický a ekonomický chaos počátku devadesátých let zachycený v druhé polovině seriálu už působí pouze depresivně.

Kremlem otřásají pokusy o puč, v ulicích vybuchují auta členů petrodolarové mafie, sedmiletá Nataša žebrá v dopravní zácpě a za získané peníze obědvá v čerstvě otevřeném McDonaldu, bývalí vojáci žijí v moskevské kanalizaci a zaměstnanci krachující sklárny si místo platu odnášejí domů vázy, které se pak zoufale snaží prodat na nádraží.

Absurdním symbolem absurdní doby je kosmonaut Sergej Krikaljov, který musel zůstat několik měsíců navíc na kosmické stanici Mir, protože země, která ho tam poslala, už neexistovala a nebyl, kdo by jeho návrat zaplatil.

„Film jsem udělal, protože si nemyslím, že Západ chápe, čím Rusko muselo projít: pohromou, která roztrhla samotné základy společnosti,“ napsal Curtis v polovině října v doprovodné eseji pro deník Guardian a ve filmu často připomíná, že vítězné mocnosti studené války tady nejsou bez viny. Západ ruskou tragédii nečinně sledoval nebo rovnou opodstatňoval podporou Jelcinova diskutabilního režimu, žil v iluzi, že s narychlo ustaveným kapitalismem přijde automaticky i demokracie.

V TraumaZone tak sledujeme královnu Alžbětu, která s Jelcinem sleduje baletní představení, zatímco ruská vláda posílá armádu do Čečenska, aby potlačila místní hnutí za nezávislost tak, jak jen to ruská armáda umí – terorem na civilistech.

Nabízí dokument TraumaZone alespoň nějakou cestu k lepší budoucnosti? Snad je tu naděje, že kremelští vládci přemýšlejí všichni podobně, a když mají pocit, že se jim režim začíná hroutit pod rukama, vyšlou někam armádu, aby spojili obyvatelstvo proti společnému nepříteli. To se jim ale obvykle vymkne z rukou a válka nakonec vede k jejich konci. Možná teď v přímém přenosu sledujeme pád dalšího ruského vůdce, který přecenil své síly. Curtis ale zároveň nepřímo varuje, že to, co přijde po Putinovi, může být ještě horší.

Žádný div, že se ruské obyvatelstvo většinově se svou mizérií smířilo a Putinovy válečné hry sleduje s chladnou indiferencí; události posledních dekád totiž Rusům dávají jistotu, že může být už jenom hůř.

Curtisův dokument je fascinující studií historického marasmu, který má ale jasné politické pozadí. Je ukázkou toho, kam vede slepá víra v neomezený trh, kterou Jelcinův reformní ekonom a premiér Jegor Gajdar v dokumentu formuluje větou: „Všechno, co je ekonomicky efektivní, je i morálně opodstatněné.“

Curtis v rozhovorech ostatně nachází jisté paralely mezi transformujícím se Ruskem a situací v postbrexitové Británii, dalším impériu na pokraji kolapsu, kde se ale pořád nějak věří, že spásou je neregulovaná ekonomika.