Architekt Václav Aulický o svém Transgasu: Něco jako moje první láska

Velice mě to potěšilo, zdá se, že veřejné instituce nakonec i fungují. Jiná věc je, jaký bude výsledek. Už jednou ministerstvo rozhodlo, že Transgas památkou není, takže by kromě jiného musel mít ministr Herman odvahu říct, že se spletli. Moc se k tomu neupínám. I vývoj kolem toho rohového domu na Václaváku měl své momenty naděje – a víte, jak to s ním dopadlo.

Jako jeden z autorů k němu mám samozřejmě osobní vztah, a z tohoto hlediska by to pro mě byla tragédie. Člověk tomu věnoval spoustu let života, navíc za neobvyklých podmínek. Areál Transgasu vznikal v době pražského jara, začalo se v roce 1967 a žili jsme tím jako architekti do roku 1972. Tehdy byla řada věcí možných a ideologie se do toho necpala. Byla to i věc určité pýchy – měl se přes nás dopravovat plyn do západního Německa a řídicí ústředna měla být v Praze. Transgas navíc stavěli bývalí baťovci, lidé, co ještě studovali Baťovu průmyslovku. Všechno to dohromady utvářelo atmosféru veliké euforie. Transgas je pro mě také něco jako první láska. Školu jsem končil v šedesátém sedmém a tímhle jsem začínal. Takže když vám pak řeknou, že ho zbourají… jako by mi někdo řezal pravou nohu pod kolenem.

Na druhou stranu neviním developera. Sám padesát let projektuju, takže přímo nesnáším, když někdo tvrdí, že developer je zločinec a že si chce jen namastit kapsu. Investor chce vydělat peníze jako každý a naše společnost potřebuje, aby lidé podnikali a stavěli. Samozřejmě jiná věc je, v jakých mezích se developer pohybuje. Ale to není v prvním plánu na něm, ale na odborných, státem delegovaných institucích, aby o těch mezích rozhodly.

Udělalo mi radost, kolik renomovaných odborníků se za Transgas postavilo – nejen Klub Za starou Prahu, který podal podnět k přezkumu, ale i teoretici Rostislav Švácha a Radomíra Sedláková a mnoho mých kolegů. A také stovky mladých lidí, kteří dorazili na komentované prohlídky. Podpora přichází i ze zahraničí. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo si myslí, že je ten barák cenný. Nemůžu přikázat developerovi, aby ho neboural, můžu ho o to jen prosit. A to dělám.

Nebudu to brát jako ničí selhání. Nemůžu popřít, že situace kolem Transgasu není černobílá. Proti odpůrcům demolice stojí její podporovatelé, včetně lidí, kterých si vážím: Zdeněk Lukeš, Pavel Halík nebo Eva Jiřičná – i když zrovna u ní, význačné představitelky high-tech architektury, bych to nečekal… Je to zkrátka věc k diskusi a jsem rád, že k ní dochází, byť se s ní tedy mělo začít mnohem dřív.

Nejsem teoretik architektury a vše, co jsem dělal, vznikalo spontánně. Nicméně to high-tech ve stručnosti znamená, že hlavními výrazovými prostředky dané architektury jsou technika a technologie. Ikonou je tu pařížské Centre Pompidou. High-tech a brutalismus jsou si pak velmi blízko.

To slovo brutalismus v sobě má jistý paradox. Vysvětlujeme si ho jako něco bezohledného, surového, co nás mlátí po hlavě, jenže ono je to odvozeno od francouzského výrazu béton brut, přírodní beton – ten je charakteristický například pro stavby Le Corbusiera. Pro takový barák je typický „odšalovaný“ beton. Prostě se beton použije v tom stavu, v jakém se odlije v bednění, včetně třeba toho, že na něm zůstanou vidět otisky prkýnek a hřebíků… Na Transgasu je také poprvé a naposledy v celém Československu použit systém ocelové konstrukce v provedení atmofix; jedná se o specificky vytavenou ocel, která na vzduchu zpatinuje a dál už nekoroduje. Bohužel tenkrát byla většina cementu z Ruska, takže betonové partery se už drolí, zatímco Le Corbusierovy baráky z třicátých let furt drží… V bezvadném stavu jsou jen ruce, dva polokruhy, na kterých sedí ústředna, kde jsme bednění zevnitř vylepili linoleem na podlahu, takže výsledný beton je hladký a tvrdý jako kámen. Suterénové části jsou dnes pro změnu olepené, zasádrované, vytapetované, jen aby ten pohledový beton nebyl vidět.

Zlobí nezlobí… Řada lidí i institucí se k řadě domů nechová kdovíjak. A aniž bych to chtěl politizovat, ta stavba prožila složitou dobu. Transgas byl v polovině sedmdesátých let na již normalizačním sjezdu Svazu architektů označen spolu s obchodním domem Kotva za typický příklad nesocialistické architektury. Realizace výtvarných děl, která jsme tam navrhovali instalovat, věci Olbrama Zoubka, Preclíka, Lieslera, se už neuskutečnila.

Nepamatuju se, že bychom tehdy zaregistrovali nějakou vlnu negativních reakcí. Ty stavby v sobě měly punc svobody, i díky inspiraci zvenku. Lidé je nebrali jako útok ze strany režimu. Kromě Transgasu tehdy vznikalo sídliště Invalidovna nebo vyhlášené sídliště u automobilky v Mladé Boleslavi a nepamatuju se, že by je někdo označoval za „hnusné paneláky komunismu“.

My jsme si ho vědomě nevybrali, my jsme to tak cítili… Architektura vždy navazuje na to, co se v ní odehrálo předtím, jako jakýkoli jiný obor, a protože naši tradici přetrhl socialistický realismus, podívali jsme se ven. V té době Piano, Rogers a Kaplický chystali Centre Pompidou, byl tu Foster, v Brazílii Niemeyer, v Japonsku Tange. A samozřejmě jsme s Transgasem navazovali i na první republiku, na tehdejší funkcionalismus: s Vladimírem Karfíkem, co dělal Baťův mrakodrap, jsme dokonce konzultovali halové kanceláře amerického typu… Jiná věc je, že tam pak nastoupili úředníci z federálního ministerstva paliv a energetiky, kteří si uvnitř nadělali příčky, prosklené dveře zalepili novinami a zabydleli si to po socialisticku. Ne že by se tedy tohle listopadem 1989 úplně zastavilo. Když se do Transgasu nastěhovala VZP, radši jsem tam přestal chodit. A teď… nevěřila byste, jak rychle začne chátrat barák, když se o něj nikdo nestará. VZP ho opustila před necelým rokem a už se viklá dlažba, roste tam tráva, okna jsou vytlučená.

Málokdo ví, že magistrála v současné podobě je vlastně provizorium. Původně kolem ní od Proseku po Spořilov měl vyrůst pás nového města. Zrealizovalo se z toho jen pár budov, včetně Federálního shromáždění a Transgasu. Nedávno jsem se musel smát, když se v nějakých novinách psalo o tom, jak to mohlo být dobré.

Magistrála měla vést ke garážím před Národním muzeem – proto se přestavělo hlavní nádraží – a pak pokračovat na sloupech podobně jako u Bulhara až na Nuselský most. Hrana řídicí ústředny našeho Transgasu měla být asi metr a půl od hrany estakády a Vinohradská třída by běžela pod tím. Blok domů mezi Sokolskou a Legerovou až k Nuselskému mostu měl zmizet a z obou ulic se měly stát městské třídy se stromy. Mezi nimi by pak vedla magistrála. Dneska by to asi všem připadalo morbidní, a mně už taky, ale přesně tohle v té době udělali v Paříži. Já to neobhajuju, je to přežité, jen upozorňuju na podmínky, do kterých jsme Transgas stavěli.

A když příznivci zbourání tvrdí, že by se místo mělo vrátit do podoby nepřerušovaného vinohradského bloku, tak to respektuju – ale je to nereálné. Naproti Transgasu stojí soukromý dům s nezastavěným pozemkem, který majitel neprodá. Jedna dvacetimetrová mezera. Další aspoň patnáctimetrová bude před skleněnou budovou Unimexu, která je přilepená k rozhlasu a která musí držet normový odstup od administrativní budovy. Když někdo říká, že je Transgas komunistická stavba, tak se mi ježí chlupy, ale pořád je to legitimnější názor než řeči o tom, že Transgas zkazil místní urbanismus a že se to teď udělá dobře. Dobře se to neudělá, protože to nejde. Normy jsou normy, s tím nikdo nehne.

Tím ovšem nechci snižovat snahu kolegy Cíglera, autora návrhu výstavby, která má Transgas nahradit.

Obrovskou, a dokazují to nejen setkání ohledně Transgasu. V době, kdy jsem začínal učit na ČVUT, někdy v roce 2005, byla velkou módou revitalizace sídlišť. Zadal jsem studentům revitalizaci kousku sídliště Červený Vrch. Šli jsme se na něj i podívat. Stojí tam bloky domů překopírovaných podle starých ruských projektů, paneláky, co mají na schodištích kulatá okna a jakoby poškrábané panely a nahoře ozdobnou římsu. Vedle pak stálo několik už zateplených, natřených domů s plastovými okny. A já studentům pyšně říkám, jak už to dneska umíme, jak ty nové baráky vypadají pěkně. A oni na mě nevěřícně: Ale, pane architekte, to přece nemůžete myslet vážně, ty staré jsou pěkné! Uvědomil jsem si, že v tom lítám taky, že když jsou to paneláky, tak přece musí být hnusné…

Sám jsem začal studovat v roce 1961 a tenkrát se za příklad té nejhorší architektury pokládalo sídliště Poruba v Ostravě. Socialistický realismus – hnus. Dneska je to kulturní památka. A představte si, když tam jedu, taky se mi to vlastně docela líbí! Chce to odstup, a proto je na pořadu dne, aby se i nad Transgasem odborníci ještě jednou zamysleli a posoudili, jestli je k bourání nevede jen jeho relativní „mladost“ a zda se jeho kvalita neukáže až za dalších dvacet třicet let…