Článek
Jak je to tedy v muslimských zemích se vztahem k homosexualitě?
Z šestnácti arabských zemí je homosexualita legální jenom v Iráku, Jordánsku a Egyptě. V Iráku je to díky nové legislativě, která se vytvářela po svržení režimu Saddáma Husajna a která je hodně ovlivněná anglosaskou praxí. Jordánsko je relativně nová země, nezávislost získala v roce 1946 a všechno tam vznikalo na zelené louce, s čímž souvisí i určitá benevolentnost. A Egypt je zvláštní případ – zákaz homosexuality sice není v zákoníku, ale přesto bývají homosexuálové trestně stíháni. Jako například v roce 2001, kdy bylo zatčeno na diskotéce na Queen Boat, jedné z lodí kotvících na Nilu, dvaapadesát gayů. Ti byli při výsleších vystaveni mučení a sexuálnímu zneužívání a posléze odsouzeni za „zhýralost a obscénní chování“.
Píšete ale, že až do 19. století neměly muslimské společnosti s homosexualitou takový problém.
Když dnes čteme tradiční islámskou literaturu, zjistíme, že ve středověku autoři běžně psali erotické básně věnované mladým chlapcům, „neochmýřeným hochům“, a i v tzv. zrcadlech princů, souborech rad mladým panovníkům, najdeme doporučení: „Z žen a jinochů se neomezuj jen na jediné pohlaví, abys vychutnal obou a aby se jedno z nich nestalo tvým nepřítelem. V létě obcuj s jinochy a v zimě se těš se ženami.“ S nástupem kolonizace se muslimové od téhle své minulosti začali odstřihávat. Většina arabských států v té době prošla státním bankrotem, vznikl nad nimi koloniální dohled a projevil se propastný rozdíl mezi Araby a Evropany v životní úrovni a vzdělanosti. Arabové ve snaze přiblížit se Západu přijímali za své viktoriánské hodnoty. Stačí srovnat dvě reedice básní Abú Nuwáse, jednoho z největších abbásovských básníků z přelomu 8. a 9. století. Abú Nuwás měl sekce básní věnovaných ženám a mladým hochům – v polovině 19. století vyšly obě, v reedici ze začátku 20. století už sekce věnovaná hochům chybí.
U nás pak ale v šedesátých letech 20. století proběhla sexuální revoluce, kterou muslimové už za svou nepřijali.
Ano, v postkoloniálních zemích se v té době odehrál úplně opačný vývoj, návrat k náboženským kořenům a vymezení se vůči Západu. A jak se vymezíte vůči kultuře, kde je v každé druhé reklamě vidět nahý zadek? Tím, že vy ten zadek za žádnou cenu na veřejnosti neukážete.
Tím se dostáváme k mediálnímu obrazu muslimů jako puritánů…
…se ženami zahalenými od hlavy k patě, přičemž jsou stejně všichni skrytí úchyláci. Samozřejmě, skutečnost je jiná, mnohovrstevnatější. Islám je mimochodem na rozdíl od křesťanství nebo judaismu k sexu velice otevřený a nevnímá ho pouze jako nástroj k plození dětí. Jen vše musí probíhat v rámci přesně stanovených podmínek, tedy uvnitř manželství a mezi mužem a ženou. Ten mediální obraz vzniká, protože je snadné uchopit to nejradikálnější a není zajímavé psát o šedé zóně a o tom, že všichni jsou vlastně úplně normální.
V Česku vychází málo původní arabské literatury, takže nemáme mnoho šancí poznat, jak oni sami koncipují příběhy o sobě. Když si přečtete současné arabské knihy, zjistíte, že tam sexualita přítomna je a že je velice otevřeně popisovaná.
V roce 2010 dostal Mezinárodní cenu za arabsky psanou beletrii saúdský spisovatel Abdo Chál za román Vrhá jiskry, kde popisuje poměry v Saúdské Arábii – v té knize je homosexualita popsaná tak drs ně, že i u nás by to vyvolalo pozdvižení.
V jednom článku jste napsala, že homosexuální hrdinové v současné arabské literatuře mívají zřetelné vazby na Západ.
To je pravda, domnívám se, že při četbě beletrie, v níž je nějakým způsobem homosexualita zachycena, je možné vypozorovat poměrně jasnou kauzalitu. Totiž, pokud tu máme A-homosexualitu, máme tu téměř vždy i B-Západ. Ať už ve formě výchovy liberálně smýšlející rodiny s vazbami na západní svět, nebo cizince-homosexuála, který zneužije těžké životní situace arabského protějšku, aby dosáhl uspokojení. Případně i jako metaforický nástroj ztvárnění útlaku a snahy o absolutní podřízení. Homosexualita je také zmiňována anglickým, případně francouzským termínem, přestože arabština má pro ni hned několik vlastních označení.
Přeložila jste do češtiny román egyptského spisovatele Alá’a al-Aswáního Jakobijánův dům, kde se taky otevřeně popisují heterosexuální i homosexuální vztahy. Jak to přijali egyptští čtenáři?
Knihu nejdřív odmítlo státní nakladatelství a autorovi bylo doporučeno, aby ji vydal v zahraničí. Potom by ovšem bylo těžké dostat ji do egyptské distribuce, a kdyby ji někdo v Egyptě prodával, mohla by být i zkonfiskována. Nakonec se ale egyptské vydání podařilo a Jakobijánův dům se stal bestsellerem, četli ho všichni. Na druhou stranu když byla kniha zfilmována – a šlo mimochodem o nejdražší snímek egyptské kinematografie –, stal se představitel homosexuálního hrdiny terčem opovržení, lidé mu nadávali, plivali na něj… Až se ho musel veřejně zastat jiný herec, takový egyptský Bartoška, a vysvětlit divákům, že to přece byla jenom role.
V poslední otázce si dovolím odbočit k politice. Alá’a al-Aswání vydal mimo jiné i sbírku sloupků Zasloužíme si demokracii? – jak na tu otázku odpovídá on a jak na ni odpovídáte vy?
Alá’a al-Aswání žil ve Spojených státech a je v Egyptě nesmírně populární, stal se i jednou z tváří Arabského jara a mluvil k davům na náměstí Tahrír, ale jeho kritici mu poměrně právem vyčítají, že žije ve slonovinové věži a o životě běžných lidí toho vlastně moc neví. Ve svých sloupcích například psal, že nepřichází v úvahu, aby se Muslimské bratrstvo dostalo k moci, protože by ho nikdo nevolil. Volby pak samozřejmě prokázaly pravý opak a liberální strany byly převálcované těmi islamistickými. Alá’a al-Aswání každý svůj sloupek končí zvoláním, že demokracie je řešením, takže u něj je odpověď na tu otázku jasná. Já si myslím, že pokud na Blízkém východě nějaká cesta k demokracii vede, bude ještě hodně dlouhá a trnitá.