Článek
Až po letech, při protestech zase proti jiným nacionalistickým pochodům, při kterých jsme drželi transparenty Mrož je víc než národ nebo Tvoje máma je víc než národ, mi došlo, v jak falešné dichotomii se pohybujeme. Na jedné straně obránci národa, kteří si jeho výklad uzurpují skrz bizarně ložené „češství“, kde hraje prim barva kůže, a na straně druhé my, co na nějaký národ zvysoka kašleme, byť zároveň bráníme právo na život v něm pro všechny lidi – na původ, etnikum nebo vyznání nehledě. Tváří v tvář nacionalistické agresivitě jsem si uvědomila, že vlak ujel nám všem.
Když dnes pozoruju oslavy sta let od založení Československa, jen těžko se dokážu ubránit rozpakům. Napadá mě totiž spousta přívlastků, které je k těm uplynulým sto letům, a především k jejich současné recepci možné přidat: mužské století, bílé století, a ano, i to skrznaskrz české století. Selektivní pojímání oslav češství je největší prohrou celého výročí, které by se jinak dalo využít inspirativně: jako prostor k sebereflexi, co z nás po letech systematického oklešťování zbylo. Jenže v homogenitě českého národa dnes téměř nikdo nehledá problém.
Jednomu se tak chce skoro zvolat: Jestli ti Češi byli kdy v něčem opravdu dobří, bylo to blouznění, že ve středu dění stojí jen oni jediní, že na všechny další mohou s klidem zapomenout! Přitom sto let od roku 1918 se situace jeví jasně: zůstali jsme sami. A sami si za to taky můžeme.
Potíž je, že necháváme Česko napospas jednak zdivočelým představám o národní čistotě – a pak patetické oslavě zidealizovaného humanismu otců zakladatelů. Pokud ale nechceme, aby definitivně zvítězilo to první, nemůžeme se spokojit jen s tím druhým.
Je potřeba si konečně položit řadu důležitých otázek: Jak se žije „těm zbylým“ s námi? Proč se o vzájemném soužití bavíme nejčastěji z ekonomických pozic namísto pozic společenských a kulturních? A pro koho má být v tomto národě vůbec místo? Neměli bychom opomíjet perspektivy etnické, genderové, třídní ani ekologické. Pokusme se zkrátka najít zdravější definici naší národní identity. Ve druhém českém století totiž může být nějaký ten nový národní příběh podstatnější, než se dnes zdá.
