Článek
„Měla bys mít radost, když máte prezidenta,“ říkávali mi v posledních letech různí lidé – někdy škodolibě, jindy vážně. Nedokázala jsem pochopit, jak může kdokoliv ztotožňovat mé názory se Zemanovými. Levicový pro mě nebyl už v době, kdy se ucházel o prezidentský úřad poprvé, a s každým dalším měsícem na Hradě se víc a víc posouval mimo jakékoliv myslitelné levicové kategorie, aspoň jak je vidím já. Stejně se ale vždycky našel někdo, kdo na něm dokladoval nadvládu levice u nás.
Zatímco já se se Zemanem ztotožnit nedokázala, části svých voličů nabídl přesně to, po čem toužili. I když potřeby nejchudších celkem přiznaně ignoroval, vždy se dokázal jízlivě strefit do těch, kteří v očích neprivilegovaných stáli nejen za symbolickým úpadkem Česka, ale i za reálným nenaplněním kapitalistického snu o bohaté společnosti, co se tu pěstoval celá devadesátá a nultá léta. Možná, že to není tak málo – pocit (ne)spravedlnosti je pro vnímání sebe sama i společnosti určující. Sadistická touha statisíců po ponížení „elit“, které se dříve těšily respektu, může někomu připadat nechutná a nízká. Já v ní ale vidím i nejpřirozenější obranu vrstev, které ty samé „elity“ nechaly stepovat na periferii – a ještě je arogantně poučovaly o životě.
Zeman se lidem na okraji v minulosti vysmíval taky – býval sociálnější, ale rasismus, misogynie a pohrdání těmi nejslabšími mu byly vždy vlastní. Proto věděl, že tahle strategie bude fungovat i opačným směrem.
O Zemanovi se často mluví jako o někom, kdo českou společnost rozdělil. To by ale znamenalo, že v ní až do jeho zvolení nebyly přítomné protichůdné tendence. A to prostě není pravda. Jenže když se ještě dnes – s tím vším, co na nás Zeman, fakticky už jen zástupce velkého kapitálu, ne lidí, naložil – celá jedna část ČSSD i řada levičáků k Zemanovi hrdě hlásí, není to možné brát jinak než jako stockholmský syndrom. Stejně jako Zeman vykradl každý levicový hrob, snaží se skupina kolem Haška a Zimoly ještě jednou vykrást Zemana – nebo spíš to, co z něj zbylo. Jenže Zeman ČSSD nepotřebuje. Proto by pro tuto stranu bylo lepší, kdyby se svého despotického otce dokázala konečně zbavit.
Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.
A přeju to i nám ostatním. Symbolicky se tak osvobodíme od zátěže, která sice už dávno není levicová, ale místo na levici dál zabírá. Třeba Zemanův odchod umožní vrátit levicovou kritiku moci zpátky do kolejí, které nejsou zatížené nacionalismem, nenávistí a xenofobií, zato mnohem lépe akcentují třídní východisko. Potřebovali bychom to všichni.
