Článek
A taky že jo. „Hodili jsme to ódéesce,“ říkali mi dva kluci mladší než já během vyhlašování voleb hrdě a spiklenecky na mě pomrkávali, asi si mysleli, že my mladí jsme jedna parta, která za svobodou vidí pravici a nic než pravici. Co naplat, že co do lidového mandátu je nejsilnějším členem ODS Václav Klaus ml. a že se jeho stranické křídlo od fašounů z SPD liší jen schopností ty nejšílenější nápady neříkat naplno. Generace nezkažená komunismem si prostě umí vybrat.
I proto se na jedné straně pořád točíme v bludném kruhu stupidní zásluhovosti, přemrštěného individualismu a důvěry v manažerismus. Na té druhé pak můžeme vidět ty, co se tváří v tvář svému řetězenému a děděnému neúspěchu logicky vzdali nároku na budoucnost a chtěli by, aby prohrávali i ostatní. Destrukce a rezignace, padni komu padni.
V knize Co byla normalizace? demaskují historici Kolář a Pullmann skutečné dědictví komunismu. Je jím přetrvávající touha po klidu na práci a označování všech, kteří nám ho berou. Dřív to byli máničky a chartisti, dnes sluníčkáři, neziskovky, feministky, nemakačenka, cikáni či muslimové.
Sametová revoluce – respektive to, co přišlo po ní – nám dala Babiše, dnešního Zemana nebo Okamuru. Svým antirevolučním charakterem nenastolila prostor pro diskusi a reflexi minulosti, ale jen pro okamžité naskočení na (na první pohled) maximálně odlišný režim, do kterého bylo radno se co nejplynuleji zařadit – aby člověk netrčel a nedělal problémy.
Zrychlená transformace vytvořila ovzduší, v němž se ustálilo, že mít majetek znamená být hodnotným člověkem, že řídit firmu je predispozice k čemukoliv, že pravice je pokrok a levice brzda. Že si každý sám pomůže, že všechno jde, a když ne, můžeme si za to sami. V tom má generace vyrostla, podle toho se chová.
Tak dlouho se čekalo na novou krev, až se ukazuje, že žádná opravdová změna není možná. Že až na výjimky tu mladé lidi politika buď nezajímá, nebo ji nijak zásadně neproblematizují. Co v tomhle směru předvedou Piráti, nejoblíbenější „mladá“ česká strana, se teď můžeme jen dohadovat – ale třeba aspoň něco.
Všechno, co zbylo z revoluce pro nás ostatní, jsou možnosti tzv. prefigurativní politiky. Důsledné vytváření míst antisystémového odporu, založeného na realizaci jiných principů, než jsou dnes běžné, tu v malých, ale rozvíjejících se skupinách funguje už několik let. Právě dnes je důležité tato ložiska, za všechna jmenujme třeba Kliniku, dál rozvíjet, otevírat a rozšiřovat. Jen opakovanými pokusy o realizaci „jiného světa“ se totiž dá vyzkoušet, zda je vůbec možný. A navíc se nám taková praxe bude v naší dystopické budoucnosti jistě hodit.
