Článek
Kniha dobře ilustruje, jak křehká nerovnováha se k problematice potratů váže. Ani desítky let bojů za práva žen na vlastní budoucnost a zacházení se svým tělem to nezměnily. Snahy o podřízení reprodukce zájmům státu se cyklicky vracejí. Je to depresivní. Stejně jako to, že novodobý konzervativní aktivismus sklízí napříč Evropou tolik úspěchu – alespoň co se určování agendy týká.
Dobře je to vidět i u nás. Poprvé jsem se na protipotratový Pochod pro život šla podívat před pěti lety. Měla jsem tehdy několikatýdenní dítě a v bílých jarních šatech jsem tam docela zapadla. Pamatuju si, jak mi Jiří Čunek na kameru řekl, že homosexualita je, jako když někdo nemá nohu. Od té doby se leccos změnilo – třeba název akce, která se dnes oficiálně zaštiťuje pojmy rodina a národ. Z dříve okrajové a mainstreamem vysmívané procházky několika málo zaťatých katolíků se stala masová záležitost, která pod rouškou příjemně stráveného odpoledne pro rodiče s dětmi nabízí tu nejtvrdší ideologickou indoktrinaci. Vypravují se na ni autobusy i vlaky a hlavní mše se díky podpoře kardinála Duky přesunula do katedrály svatého Víta. Nástroje, které pro šíření zdánlivě nekonfliktní kampaně zástupci Národního pochodu pro život a rodinu používají, vykrádají klasické aktivistické postupy, přičemž to hlavní, čím se dnes církev může pyšnit, je infrastruktura umožňující širokou mobilizaci.
A práce se daří. Odpor proti údajné „genderové ideologii“ se stal obecně sdílenou politikou konzervativců, nejen těch sedících v českém parlamentu. Vede to k opakovaným útokům na „politické neziskovky“, mezi které jsou samozřejmě řazeny i organizace řešící práva žen a nerovnost mezi ženami a muži.
Apolena Rychlíková (1989) loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.
Kniha Případ Kukockij je místy drásavě morbidní. Ženy se důsledkem represivní politiky i nulové sociální podpory ze strany státu uchylují k nelegálním potratům – a umírají. A ačkoliv je dnes medicína výrazně jinde, bez nadsázky lze říct, že otázka práva na potrat je stále otázkou svobody, nebo smrti. Kriminalizace potratů totiž nikdy žádnou lepší rodinnou politiku nezajistí, přinese jen zvýšené riziko pro ženy a také více opuštěných nebo nechtěných dětí.
Je jen škoda, že se to nám, kteří si to uvědomujeme, nedaří komunikovat citlivěji. Jaké jiné téma si totiž zaslouží kontext sahající od sociálního po politické a také opatrnější přístup, který v lidech hned nevytváří pocit, že početí, těhotenství a děti obecně jsou jen nějaká zábava bez odpovědnosti…
