Článek
Svému blízkému okolí jsem samozřejmě vděčná – jako mladá matka si vážím každé pomoci a vím, že to všichni myslí dobře. Problém je ostatně spíš v nabídce. A hlavně ve sdílené představě, že když novorozence a potom i malé dítě neobléknete do genderově jasně vyhraněné barvy (za kterou se zcela bez debat považují modrá, respektive růžová), nikdo nepozná, co se vám vlastně narodilo. Jako by na tom snad smrtelně záleželo.
Britská firma John Lewis vypustila před časem do světa unisex kolekci pro děti. Její snahou bylo bojovat proti genderovým stereotypům, které si do oblečení promítáme až maniakálně. Výsledné výrobky, označené jednoduše boys & girls či girls & boys, jsou splněným snem každého, kdo své dítě ve světě striktně děleném na autíčka a princezny odmítá kamkoliv zařadit. John Lewis prodává trička, mikiny, svetry i šaty neurčitých střihů s dinosaury nebo vesmírnými loděmi, květované oblečky pastelových barev.
Na obchod se okamžitě snesla vlna kritiky. Podlehl prý diktátu politické korektnosti a genderově neutrální kolekcí jen ilustruje pomýleného ducha dnešní doby. „Jsou jenom dvě pohlaví: muži a ženy,“ ozývalo se napříč sociálními sítěmi.
Oblečení, stejně jako všechno, prochází v čase vývojem. V knize Pink and Blue: Telling the Boys from the Girls in America si americká profesorka Jo Paolettiová klade otázku, kdy vlastně naše společnost začala oblečky pro kluky a holky tak striktně oddělovat. Ještě v sedmdesátých letech bylo dětské oblečení převážně bílé, růžová se používala pro novorozence bez ohledu na jejich pohlaví. Sukně a šaty nosili v bohatých rodinách stejně tak kluci jako holky. Dívčí barvou se růžová stala až s nástupem osmdesátých let, kdy dospěla generace, která jako malá nosila unisex věci. To ji podle Paolettiové motivovalo k tomu, že svým potomkům začala pořizovat jasně kódované oblečení. A tento trend se udržel po celá devadesátá i nultá léta.
Je absurdní si myslet, že rozmělněním mantinelů v oblékání dětí dojde automaticky k podrývání jejich genderu jako takového. Byli jsme to my, kdo dal dětskému oblečení jasně ideologickou nálepku a rozdělil jej na holčičí a klučičí. Právě tím jsme ale dětem vyměřili další oblast, v níž jsou determinovány a znesvobodňovány.
Zbavme oblečení zbytečné ideologie, je to k ničemu. Nebo si snad opravdu myslíte, že kdyby to bylo pouze na dětech, vybraly by si právě jen ty barvy a vzory, které jsme jim my dospělí přidělili?
