Článek
Kauza Fénix, jež začala masivním policejním zátahem 28. dubna 2015, patřila zpočátku k tomu nejsledovanějšímu, co na české mediální scéně bylo. Extremisté mstili squattery a zároveň půjčovali knížky – Zatčení zapalovali policejní auta, ale i mýtnou bránu – První čeští teroristé, kteří chtěli útočit na vlak: prý pacifisté se zlatým srdcem. To jsou jen některé z tehdejších novinových titulků. Alespoň podle médií to vypadalo, že policie v Česku zabránila katastrofě obřích rozměrů. Je paradoxní, že ji dost možná naopak iniciovala.
Hlavní roli totiž v případu sehráli policejní agenti-provokatéři – dva muži středního věku, kteří se do skupiny vlomili, vydávali se za bývalé aktivisty a stali se hybnou silou veškerého dění. Podivná činnost agenta Roberta a agenta Petra zůstane bezprecedentním dokladem špatné policejní práce.
Po třech dlouhých letech, během kterých byli dva hlavní podezřelí měsíce ve vazbě (jeden z nich dokonce rok a půl a propustit ho musel až Ústavní soud), vyřkl Vrchní soud v Praze osvobozující rozsudek. Je pravomocný. Pětice anarchopacifistů si může oddechnout – jenže zpackané životy, narušené soukromí a roky neskutečného stresu pro ně i jejich blízké už jim nikdo nevrátí.
Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.
Na den, kdy k zátahu došlo, si pamatuju poměrně přesně. Zprávy o tom, co se děje, jsem chytla ještě v televizi, nevěřícně jsem zírala na policejní komanda vlamující se do panelových domů kdesi v Brně. Z původně jedenácti zadržených nakonec zůstalo jen pět – tři z nich skončili s obviněním z terorismu a hrozilo jim doživotí. Na jejich stranu se postavila pouze hrstka lidí, kteří trvale upozorňovali na řadu alarmujících nejasností případu. Jenže důvěra v policii je v České republice velká a představě, že policisté nechybují, uvěřili i protřelí novináři. Také kvůli nim mělo hodně lidí ze života doslova peklo.
Jestli nás kauza Fénix něco naučila, je to stvrzení toho, že „věci nejsou tak, jak se zdají být“. Od policie kritické myšlení možná čekat nemusíme. Od novinářů bychom ho ale požadovat měli. Stejně jako omluvu za to, jak nestydatě někteří z nich přikládali pod kotel, a když se karta začala obracet, dali bezostyšně ruce pryč.
