Článek
Ve frontě na finančním úřadě jsme se tvářili všichni stejně. Přemýšlela jsem, kolik z těch lidí přede mnou a za mnou si myslí, že někoho nebo něco „živí ze svých daní“. Neziskovky. Uprchlíky. Cikány. Zkorumpovanou politiku.
„Nepracuju tvrdě, abych se pak díval, jak náš neschopnej stát nedokáže postavit ani kvalitní dálnici,“ vztekal se před nedávnem jeden můj známý. „Daně jsou prostě zlo,“ dodal rezolutně. Co na tom, že studuje veřejnou vysokou školu, jezdí autem po silnicích vybudovaných z veřejných rozpočtů, že rodičovský příspěvek, který pobírá jeho žena, nebo zdravotnictví, které oba používáme, tu jsou právě i díky těm „debilním daním“.
Že nejsou české veřejné služby nic moc? Souhlasím. Ale neplatit kvůli tomu daně je nesmysl. Ostatně celé vrstvy společnosti možnost svá daňová přiznání „optimalizovat“ tak, aby stát nic nedostal, ani nemají. Přitom jsou to právě tito lidé, kdo na podfinancované veřejné služby doplácí nejvíce. Protože jsou, na rozdíl od těch, kteří „optimalizují“, na systém veřejných služeb odkázáni – nemůžou si dovolit soukromé školky, školy či extra zdravotnickou péči.
Už je to rok, kdy médii prolétly dokumenty známé jako Panama Papers, které nám ve vší nahotě ukázaly, že to, co se eufemisticky nazývá „daňové ráje“, je pro většinovou část světové populace peklem s konkrétními dopady. Patří mezi ně organizovaný zločin, diktátorské režimy, mafie, drogové kartely nebo obchod se zbraněmi i lidmi. Panama Papers (mezinárodní skupina investigativních novinářů za ně před dvěma týdny dostala Pulitzerovu cenu) jsou také dokladem toho, že stále se rozevírající sociální nůžky nejsou důsledkem neschopnosti devadesáti sedmi procent obyvatel planety, ale že se tu před našima očima odehrává „třídní válka“, jak kdysi bohorovně prohlásil miliardář Warren Buffett, a že jeho třída opravdu vyhrává.
Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.
A není to nic, co by se netýkalo i České republiky. V daňových rájích sídlí majitelé více než 13 tisíc tuzemských firem a stát kvůli tomu každý rok přichází o desítky miliard korun. Přičemž bojovat proti těmto praktikám má ministr financí Andrej Babiš, který sám „optimalizuje“ ve velkém.
Přestaňme si frustraci a hněv projektovat do těch, kteří žádné reálné škody nezpůsobují. Naučme se konečně mířit na správné cíle a uvědomme si, že neplacení daní ze strany těch nejbohatších není žádná oceněníhodná vynalézavost, ale prachsprostý podvod.
