Hlavní obsah

Apolena Rychlíková: Elitou už od základky

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

Duben patří tradičně zápisům do základních škol. Protože je mému nejstaršímu dítěti tento rok šest let, měla jsem tu čest poznat celý proces poprvé v roli rodiče. A ještě teď mám pocit, že jsem v něm nejspíš selhala.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková (1989) loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Článek

Mé vlastní dětské vzpomínky na to, jak takový zápis probíhá, jsou přitom úplně obyčejné: poznat barvy, seskládat nějaké obrázky, říct básničku a domů. To, co jsem teď absolvovala s dcerou, však vypadalo skoro jako nábor do Mensy. A všechno bylo na body. V naší spádové škole vyzněla jako zkouška už první otázka: „Jak se jmenuješ?“ Když dítě neodpovědělo, ozvalo se obligátní: „Tak ty chceš do školy, a ani nevíš, jak se jmenuješ?“ Ne, s takovou se do školy nechce nikomu.

V debatách s rodiči kolem mě jsem celý život hájila veřejné vzdělávání. Věřím, že děti nemáme uzavírat do elitních kolektivů a že se zastaralým státním školstvím se musíme učit komunikovat, ne od něj hned dávat ruce pryč a utíkat za lepším jen proto, že na to máme kapitál. Zároveň ale jako rodič silně vnímáte, co je nutné a přínosné pro vaše dítě. Mám s plným vědomím poslat dceru na školu, odkud už od zápisu odcházela viditelně otřesená, jen proto, že je to tak „ideologicky“ správně?

Způsoby, jimiž se dnes mnozí rodiče snaží protlačit své děti na lepší základky, jsou už celkem známé. Nejčastěji se přepisuje bydliště tak, aby dítě spadalo pod vysněné zařízení. Že často vytlačí vrstevníky, kteří mají na to místo právo, protože v dané ulici skutečně bydlí, rodiče příliš nezajímá. Další možností je využít nabídky soukromého sektoru. Ze vzdělávacích alternativ se v posledních letech stalo žádané zboží a to, že má řada takových škol někdy tendence k šarlatánství nebo k sektářskému uvažování, se moc neřeší. Stejně jako fakt, že se vaše dítě od šesti let setkává s omezeným výsekem společnosti a dá se předpokládat, že to jen tak neprolomí.

O tom, jak nedostačující je současný český vzdělávací systém, se vedou vášnivé debaty. Problém ale je, že se s ním nic nedělá. A tak vše zůstává na aktivních rodičích, kteří se se školou nebojí vstoupit do konfrontace. Ale opravdu je každý z nás vybavený na to, aby trávil hodiny a hodiny vyjednáváním o lepších podmínkách pro své děti, často ještě ostatním rodičům navzdory? A můžeme vůbec porazit konzervativní veřejné vzdělávání vlastní individuální snahou? Určitě to nějak jde, ale vždycky bude záležet na naší privilegovanosti v kombinaci s časem a energií. A ani jedné z těchto věcí není v pozdním kapitalismu zrovna nazbyt.

Aby mohlo každé dítě mít kvalitní školu, aby se přestalo podvádět, bude potřeba reforma svrchu. A ta bude vždycky trochu bolestivá. To, co se ale v českém školství děje teď, je pro většinu zúčastněných mnohem větší utrpení. A co víc: vede to ke štěpení společnosti už od základní školy, což zvlášť v dnešní situaci skutečně nepotřebujeme. Zároveň se ale vtírá další otázka: Můžeme někomu vyčítat, že chce pro své děti jen to nejlepší?

Související články

Apolena Rychlíková: Začněme u sebe

„A proč s tím ponižováním a špatnými podmínkami ti lidé nic neudělají?“ zeptala se mě jedna divačka po projekci mého filmu Hranice práce. Nebyla první....

Apolena Rychlíková: Budoucnost je teď

Mnozí by řekli, že jsou to jen děti. Děti, které nemají moc co na práci, a tak si našly zábavu v aktivistickém upozorňování na hrozivé dopady našeho...

Apolena Rychlíková: Svoboda, nebo smrt

V češtině nedávno vyšel další román Ljudmily Ulické, jedné z nejvýznamnějších současných ruských spisovatelek. Jmenuje se Případ Kukockij (přeložila Alena...

Výběr článků

Načítám