Hlavní obsah

Apolena Rychlíková: Chudí a ne sexy

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

„Měla by ses dát na kantorství, to je to pravé povolání!“ vtloukala mi jako malé do hlavy babička, která kariéru učitelky považovala za zaručenou cestu na vrchol společenského žebříčku.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková

Článek

Mně ale práce za katedrou, krom toho, že jsem chronicky netrpělivá, náladová a neurotická, vždycky přišla jako trochu málo peněz za hodně odpovědnosti a námahy: vstávat někdy i na sedmou, pěstovat kolektivního ducha ve sborovně, den co den zírat do tváří otrávených děcek, bavit, zaujmout, vzdělávat a vědět, že mě stejně drbou na záchodech kvůli „trapnýmu oblečení“, muset děti hodnotit na zbytečné škále jedna až pět, svým chováním jim nastavovat hranice, bez nadsázky je vychovávat a moct to úplně kdykoliv pokazit – a brát za to všechno směšné peníze.

Pamatuju si, že odejít studovat na pajdák znamenalo pasovat se na socku ještě před maturitou. „No jo, když ona je to taková hezká, důležitá práce,“ říkaly mi poté často kamarádky-učitelky se špatně maskovanou rezignací v hlase.

Učitelé a učitelky v českých mateřských, základních a středních školách měli loni dle zprávy iniciativy Pedagogická komora průměrnou hrubou mzdu necelých 27 tisíc korun. Jsou tak jen na 55 procentech průměrného platu člověka s vysokoškolským titulem. To je nejmenší číslo v celé Evropské unii. V Německu je to 98 procent, v Polsku 83. Podobně tristní situace panuje u veřejných výdajů na nevysokoškolské vzdělávání, které u nás tvoří 2,5 procenta HDP; ze zemí EU je za námi už jen Maďarsko.

Učitelé dnes vztah ČR ke vzdělávání symbolizují až fyzicky: symbolizuje ho jejich přetěžování, pochopitelné syndromy vyhoření i každá jejich ostudně nízká výplata.

Dosud si sami o vyšší mzdu moc nahlas neříkali, do stávek se nehrnuli. Těžko říct proč. Možná si na svou pozici už zvykli, nebo jim připadalo problematické předstupovat před žáky s jasně deklarovaným politickým postojem – i kdyby znamenal jen upozornění, že je české školství podfinancované. Ve společnosti, kde se o lidech, kteří se rozhodnou bojovat za důstojnější mzdy, ještě před pár lety mluvilo jako o nevděčných kverulantech, se není čemu divit. Teď na začátku září poslali učitelé poprvé za dlouhou dobu vládě jasné ultimátum. A to je dobře.

Veřejné školství je jedním z pilířů fungující společnosti. I kvůli naší budoucnosti bychom ho neměli degradovat na dílnu s levnou pracovní silou s diplomem z pedagogické fakulty. Tak si to uvědomte. Třeba tehdy, když se vám bude zdát, že vašemu dítěti není ve škole věnovaná dostatečná péče.

Související články

Apolena Rychlíková: Bída není skromnost

„Tak mám novou práci,“ chlubí se mi kamarádka. „Plat sice nic moc, ale víš co, ono je to taky hodně o tom, jak je člověk schopný se uskromnit.“ Po chvíli...

Apolena Rychlíková: Budoucnost nejen pro bohaté

„Tak se i s těma vašima dětma odstěhujte někam do lesa na Šumavu!“ zařval na mě chlápek vystupující z masivního esúvéčka, když jsme společně s dalšími lidmi...

Apolena Rychlíková: Matky na okraji

Podle OECD patříme mezi země s nejnižším počtem dětí mladších tří let v předškolních zařízeních. Zároveň je u nás pro velkou část žen náročné se po rodičovské...

Výběr článků

Načítám