Článek
V Praze se v té době nedalo skoro dýchat, ale magistrátní úředník nepovažoval za nutné se tím jakkoli trápit. Proč taky, cestu do práce tráví zavřený v autě, celý den pak prosedí v hezké budově v centru Prahy a víkendy si může se svým platem dovolit užívat ve zbytcích přírody mimo metropoli…
Už za pár dní – od 21. do 25. června – se bude v Horním Jiřetíně, městě, které se stalo symbolem odporu proti těžebnímu průmyslu, konat historicky první tuzemský Klimatický kemp. S heslem Jsme investiční riziko fosilního průmyslu ho pořádá kolektiv Limity jsme my. Myšlenka je jednoduchá: zatímco jednotlivci bohatnou na vytěžování krajiny a znečišťování ovzduší, celá planeta se otepluje – a důsledky poneseme v první řadě my ostatní, kteří se na její devastaci podílíme minimálně. Tenhle jev má jméno „ekologická nespravedlnost“.
Jasně, žabičkáři a ekoteroristi, jak se u nás s oblibou říká ekologickým aktivistům, jsou šílenci, kteří chtějí jen omezovat naše základní svobody. Co když je tomu ale přesně naopak?
Zamysleli jste se někdy, jak bude náš svět vypadat za pět deset dvacet let? A co za padesát, za sto? Bude ještě vůbec k obývání? Ve sci-fi filmu Elysium z roku 2013 se lidstvo budoucnosti dělí na dvě skupiny. Ty bohaté, kteří žijí v blahobytu na speciální kosmické stanici, a na ty ostatní, kteří obývají zpustošenou, toxickou a přelidněnou Zemi. Globální oteplování a prohlubující se ekonomické nerovnosti tvoří už teď pro naplnění podobného scénáře solidní předpoklady.
Již dnes u nás na následky špatné kvality ovzduší umírají tisíce lidí ročně a samozřejmě nejvíc trpí děti, senioři a seniorky, těhotné ženy nebo těžce pracující. Jenže namísto toho, abychom se vymezili vůči všem, kteří na zhoršování životních podmínek bohatnou, útočíme především na ty, kteří nás na nebezpečí související s možnou ekologickou katastrofou upozorňují. Ministerstvo vnitra zařadilo do své poslední zprávy o extremismu varování právě i před blížícím se Klimakempem. Dává nám tím jasnou zprávu: ničení životního prostředí je v pořádku, boj proti němu ne.
Až se mě za několik desítek let budou děti ptát, co jsem dělala, když si naše generace nechávala ničit planetu, budu snad moct mimo jiné říct: Byla jsem na historicky prvním českém Klimatickém kempu.
Přijeďte na něj taky – ne proto, aby se za vás jednou děti nemusely stydět. Ale aby měly vůbec kde žít.
