Článek
Ačkoliv došlo ve stávajícím volebním období už ke třem navýšením minimální mzdy, české platy zůstávají dlouhodobě katastrofálně nízké. Od roku 2008 se naše průměrné roční příjmy vůči Německu dokonce poměrně snížily z 35 na 31 procent. „Dohánění Západu“ se ale neprotáhlo jenom kvůli pořád dokola zmiňované ekonomické krizi, na vině je i společenské klima. Primární je pro spoustu lidí získat zaměstnání a výše mzdy jako by už nehrála roli. „Hlavně, že mám práci, a zbytek už nějak zvládnu,“ slýchávám teď kolem sebe až nepříjemně často.
Navzdory tomu, že se v poslední době i díky kampani Konec levné práce, kterou vede Českomoravská konfederace odborových svazů, začíná dařit pracovní podmínky a výši mezd v České republice nejenom tematizovat, ale i řešit, jsou chvíle, kdy té plošné rezignaci úplně rozumím.
Když takový člověk do práce nastupuje, živí v sobě naději, že to nepotrvá dlouho a mzda se začne hýbat. Občas tomu tak doopravdy je, ale výrazný kariérní růst, to, o čem nám vyprávěli naši rodiče, se v drtivé většině případů nekoná.
Kde ale najít energii na odpor, když jí tolik necháváme v potupně placených zaměstnáních a pak i při další nárazové práci?
Kvůli inflaci došlo v poslední době ke zdražení téměř všeho, v první řadě nájmů. V Praze stouply za poslední rok o 19 procent, v Brně o 14 procent, v centrech českých měst je průměrný nájem v třípokojovém bytě vyšší než průměrná čistá mzda, mimo centra pak dosahuje 80 procent čistého příjmu. Sehnat byt adekvátní velikosti pro vícečlennou rodinu je náročné, vyběhat si příspěvek na bydlení snad ještě těžší. Přesto je to dávka, bez které se už dnes spousta rodin neobejde. Jedním z důsledků nedostatečného mzdového ohodnocení je tak i to, že na bydlení doplácíme všichni kolektivně ze státního rozpočtu.
Pokud máme dnešní situaci začít měnit, nemůžeme se dál tvářit, že je vše v pořádku. Že není potřeba, aby šlo za každodenní dřinu důstojně bydlet a pořádně jíst. Není normální se bát, že pokažená pračka přivede celou rodinu do dluhů. Bída a skromnost jsou dvě odlišné a spolu nesouvisející věci. Zatímco to druhé je otázkou osobní spotřebitelské volby, to první je věcí politickou a společenskou. A pokud nechceme zůstat nespravedlivě chudí i po další roky, je na čase si to konečně uvědomit.
