Článek
Je součástí ahistorického toužení projektovat si do minulosti současnost. Chtít po minulosti, aby byla jiná, lepší, naše.
„A co ty ženy, proč jste tu rovnoprávnost víc neřešili?“ neodolala jsem nedávno s plným vědomím určité absurdity toho dotazu ani já tváří v tvář někdejší chartistce Anně Šabatové. „Vy se mě na to ptáte z úhlu, o kterém jsme v té době prostě neuměli přemýšlet,“ kontrovala a měla pravdu.
Ohrnovat nos nad Chartou, že nebyla dostatečně progresivní v otázce genderové rovnosti, je podobně nesmyslné jako tvrdit, že Václav Havel byl levičák, jen proto, že v Moci bezmocných kritizoval konzumerismus.
Otázka po tom, kam se z vyprávění o Chartě 77 vytratily ženy, by měla mířit spíš na ty, kteří její příběh interpretují, než směrem k těm, kteří jej žili. Chartisté a chartistky byli součástí určitého společenského nastavení a i na ně dopadaly mechanismy vlastní celému společenskému řádu. To na bedrech dnešních vykladačů jejich světa leží odpovědnost za to, jakou zprávu si z minulosti odnášíme. Zároveň jimi zvolený úhel pohledu a způsob dotazování odkrývají hodně i ze společenského nastavení současnosti. To, že je dnes Charta 77 bezděky vykládána jako elitní pánský spolek (kterým do jisté míry opravdu byla), má své kořeny i v tom, že jsou tyto spolky pořád kolem nás.
Přivlastňovat si historii nemá smysl. Postačí neopomíjet ty aspekty, které z důvodu vlastní pohodlnosti, nevědomého přitakání ideologii, či naopak vědomého budování jen jednoho typu odkazu tak rádi odsouváme do pozadí.
Mezinárodní den žen se pomalu blíží. Sedmý dokument Charty oslaví čtyřicáté narozeniny a ženy dnes vydělávají „už jenom“ o pětinu méně než muži. Na rozdíl od chartistů a chartistek se ale nenacházíme v době, která by diskriminaci žen mohla vnímat pouze jako vedlejší téma. Pokud chceme budoucím vykladačům naší přítomnosti ulehčit práci, musíme na odstranění genderových nerovností konečně začít pracovat. Něco mi totiž říká, že tohle jeden karafiát nespraví.