Antropoložka, která věří v šelmy. Nastassja Martinová se našla v centru svého zkoumání

Drobná kniha Věřit v šelmy, kterou antropoložka o svém zážitku napsala a která v nakladatelství Neklid a překladu Jany Bednářové loni vyšla i česky, je nejen zprávou o hledání místa k zotavení se z nemyslitelného. Její novelu lze chápat i jako obžalobu binárního vidění světa, dělení na my a oni a z něho vznikajícího násilí.

„Je to antropologický manifest,“ prohlásila autorka o své fascinující prozaické prvotině během rozhovoru na konferenci Bibliotopia v roce 2021.

V novele, kterou čtenář stihne přečíst za den, vypráví o souboji s medvědem; o dni, kdy nezemřela, o proměně a uzdravování. Ale také o tom, jak jí lidská civilizace pomáhala i bránila ve sžívání se s její novou formou, poznamenanou medvědím útokem. A kromě mnoha jiných témat, která knihou nenásilně prostupují, vypráví příběh o vědkyni, jež se najde v centru vlastního zkoumání.

Antropoložku na ruskou Kamčatku přivedlo studium způsobu života komunit původních obyvatel. Zajímalo ji hlavně jejich přemýšlení o světě vedené myšlenkou animismu. Ten nad bytostmi obývajícími naši planetu uvažuje zcela jinak než globalizovaná západní civilizace, která se domnívá, že zvířata ani rostliny žádnou duši nemají. Animismus naopak věří, že všechny živé bytosti propojuje jedna duše a že to, co nás od sebe odděluje, je hmotné tělo.

„To, co mě táhlo k lidem na dalekém severu, bylo něco, co jsem cítila, že je i mou součástí, mým původem, mým původním příběhem,“ vysvětluje Martinová v rozhovoru pro Villa Albertine.

Podobně totiž vědkyně pocházející z francouzského Grenoblu nad světem uvažovala již od dětství. Vyrůstala na farmě, kde byla jejími nejbližšími přáteli zvířata. Škola a nálepky, kterými se ji snažila lidská společnost kategorizovat, jí připadaly nepřesné a omezené, nedostatečné pro popsání lidské komplexity, a tudíž zbytečné.

Při studiu na vysoké škole objevila antropologii, vědu o původu a rozvoji lidské společnosti, a zaujala ji speciálně antropologie přírody a práce Philippa Descoly, který ve své knize Beyond Nature and Culture zpochybňoval dělení našeho světa na kulturu a přírodu.

A tak se později vydala studovat způsob života a uvažování lidí, jejichž každodennost prostupuje neustálá spirituální přítomnost ostatních tvorů. Aby i ona sama mohla zaslechnout ticho, z něhož se zjevují šelmy.

Její zvědavost a potřeba pohybu se zdá být motivována upřímným hledáním jednoty uprostřed pocitu vlastní roztříštěnosti, která do konvenčního vnímání identity nezapadala a která se později zhmotnila do její tváře zjizvené medvědími zuby.

„Ráda bych jí vysvětlila, že už léta sbírám vyprávění o tom, jak jedno tělo může být obýváno vícero bytostmi, abych rozvrátila tenhle koncept jednohlasé, jednolité a jednorozměrné identity,“ popisuje Martinová, jak se vnitřně vzpouzela necitlivému naléhání psycholožky, která ji měla na starost ve francouzské nemocnici.

„Ráda bych jí také řekla, jakou to může působit bolest, vydat takový verdikt, když osoba, kterou máte před sebou, přišla právě o to, v čem se jakž takž zračila určitá jednota, a snaží se samu sebe znovu poskládat z nyní už jiných prvků, které má ve tváři… Až na to, že si to nechám pro sebe.“

Vnitřní neklid, jenž ji hnal za lidským i ne-lidským obyvatelstvem arktických a subarktických oblastí, je patrný i z těkavého dynamického jazyka, kterým ve své knize svůj příběh vypráví. Netrpělivými větami jako by se snažila co nejrychleji zachytit to podstatné; aby z představ, vnitřních monologů, vzpomínek, deníkových záznamů nebo vlastního snění nic neuniklo.

Z jejího pozorování postav i sebe samé je jasně cítit akademická důslednost i zvyk chování interpretovat se znalostí konkrétního systému.

Kolik je k tomu třeba odstupu, empatie a síly, je vidět třeba z toho, když vzpomíná na radost v hlase mladého stážisty, který jí sděloval chmurnou diagnózu, nebo když popisuje hrubé zacházení ze strany zdravotní sestry v armádní nemocnici na ruské Sibiři, kam Martinovou převezli bezprostředně po útoku šelmy.

„Vzpomínám si úplně jasně na ty zrádné černé oči mladé dívky, která sotva opustila dětství, jak se na mě zle dívají – vybavuji si, jak mi zprudka stříká potravu trubičkou, chce mě potrestat a pomstít se, za mou existenci, za svůj bídný život, co já vím, za všechno, co ji neposlouchá, za všechno, co jí odporuje, ukazuje mi, že alespoň pro jednou má moc.“

„Chtěla jsem, aby ta kniha byla jako sen, aby z ní zmizely všechny linearity a rámce. Přece i vlastní život vnímáme, jako by byl složený z určitých fragmentů, které se k sobě snažíme poskládat tak, aby nám dávaly smysl. Předem promyšlené jsem to ale neměla,“ reflektovala vědkyně podobu své knihy na konferenci Bibliotopia 2021.

„Nemohla jsem to zpracovat vědecky, akademická obec by se mi vysmála,“ říká a dodává, že ji k sepsání motivovala potřeba co nejvěrněji zachytit, co se v ní v tu dobu odehrávalo.

„Nasťo, odpustila jsi medvědovi?“ ptá se v úvodu knihy zraněné ženy v sibiřské nemocnici Andrej, přítel z domorodého klanu Evanů, žijících na Kamčatce. Medvěd, který v boji utržil rány stejně jako Martinová, se ale nezdá být tím, komu je potřeba odpustit.

Popisy cest za medvědy, pobytem nejdříve v ruské a pak ve francouzské nemocnici, sbíráním sil v matčině domě i zpátky v kamčatských lesích probleskuje tíha viny i výčitek svědomí z povahy vlastní existence, z vlastních voleb – a nejen z neschopnosti jim vzdorovat, ale naopak se jimi nechat fascinovaně vést, klidně až do záhuby.

Andrej i další z Evenů, přítelkyně Darja, ti všichni věděli, že Martinovou ve snech volají medvědi. Že o nich každou noc uprostřed lesů Kamčatky sní. Že se – podle místních – ve snech setkávají jejich duše a že stejně, jako se Martinové zdá o medvědech, se i medvědům zdá o ní.

Vědkyně dobře znala místní pověry o medvědech jako padlých lidech, které pohled do očí člověka rozzuří k nepříčetnosti, protože jim ukáže, co ztratili a čím už nejsou. Přesto se šelmě zadívala zpříma do očí. A přežila.

Žena na pódiu konference Bibliotopia 2021 mluví pevným hlasem. Po těkavosti slov z knihy není ani stopy. Martinová je nebojácná, jde z ní respekt. Nedivím se, že přežila setkání s medvědem, že se dokázala vyprostit z jeho spárů.

Jenže – napadá mě vzápětí – působí na mě tak proto, že už vím, že útok přežila? Uvěřila jsem já sama v mýtus mědky, napůl ženy a napůl medvědice? Tak, jak mu věří i Evanové, kamčatský klan ctící tradice animismu, jejichž způsob života a přemýšlení nad sebou a vlastní pozicí ve světě Martinová studovala a za nimiž se vrátila poté, co ve Francii nemohla najít klid na zotavení?

Ve Francii byla pacientkou, obětí medvěda, neustále vystavenou ve větší či menší míře násilně vnucovaným představám o tom, co by se svým zraněním měla dělat.

Ale ani na Kamčatce nenašla přijetí, po kterém toužila. Tam měla moci až příliš, její hybridní existence mědky se místní báli. Její viditelně mozaikovitá identita jako by byla příliš matoucí pro všechny lidské systémy.

Na Kamčatku se vrátila, aby dala smysl tomu, co se jí přihodilo. „Odpovědi nemám, jen jsem to téma chtěla otevřít,“ říká.

Zdá se, že prvním krokem k tomu, jak sám sobě odpustit, je být k sobě upřímný a začít mluvit. Nebo psát.