Anna Beata Háblová: Jak často myslíte na klima? Literární reportáž z cyklu České bolesti

Když jsem byla dítě, milovala jsem pozorování mraků a odhadování jejich typů. Bavilo mě je od sebe rozlišovat. Cumulus byl naducaný polštář, stratus roztrhaná mléčná pěna, cirrocumulus byli pasoucí se beránci, z cumulonimbu a nimbostratu většinou pršelo. Ale o mracích ve tvaru trychtýřů a dlouhých nudlí jsem jenom slyšela. Nikdy jsem je neviděla naživo.

Ne, tohle nemůže být tornádo, uklidňuju se. Tornádo by nad sebou muselo mít ještě jeden mrak, buňku podobnou supercele, ze které by vír vycházel. Tento vír ale jen visí, jako by s ničím nesouvisel.

Přesto se mi vybaví série fotek a videí, které kolovaly sítěmi v době po tornádu na Hodonínsku. Hukot vichru, dunění deště, třískání předmětů. Objemné a těžké věci létaly vzduchem s takovou lehkostí, jako by vážily pár gramů. Ten pocit beztíže ale trval jen do chvíle, dokud se předměty s něčím nestřetly, dokud si neprorazily cestu do jiného domu.

Ne, tohle nemůže být tornádo, opakuju si, ale bodec úzkosti se mi dál zapichuje kamsi mezi žebra.

Jak často myslíte na klima?“ ptám se svých přátel a sledujících na sociální síti. „Jako na smrt, jako na boha, jako na sex? Každou pátou minutu, každý den, jednou za měsíc, nebo jen při příchodu tornád a požárů? Nebo třeba vůbec?“

„Několikrát denně,“ odpovídá jednoznačně Julia.

„Pokaždé, když se podívám na své děti a uvědomím si, co se tu pro ně chystá,“ doplňuje Marie.

„Občas mi prolítne hlavou, když něco dělám, co se stane pak… jednou… Když sázím borůvčí a dávám tam rašelinu, kterou někde museli vytěžit. Nebo když vyhodím žvejku. To mě naučil synek, že si ji ptáci mohou splést s potravou a zalepí si zobáky a umřou,“ odpovídá Henryk a dodává: „Tyhle věci se mi honí hlavou výrazně víc než dřív. A ten poměr myšlenek na sex a na klima se začíná dost vyrovnávat.“

„Je to přece druh lifestylu. Myslím na to neustále,“ píše Karolína.

„Hlavně při projevech extrémního počasí, což je překvapivě často,“ tvrdí Mikoláš.

Michala dokonce popisuje, že jí úzkost z měnícího se klimatu ničí jakýkoli bezstarostný život. A není jediná. Smutek z toho, jak se naše planeta proměňuje, se některým dostává i do snů.

Jsem součástí sociální bubliny, kde nemusím vysvětlovat, že klimatická změna existuje a že už nastala. Tím spíš, že máme hmatatelné důkazy i v Česku – netypické bouřky, tornáda a sucha podporující nekontrolovatelné požáry. Poznání a informovanost v tomto ohledu nicméně pokročila natolik, že si troufám tvrdit, že popírání oteplování planety už i obecně patří do kategorie dezinformací.

Uchýlit se k popírání změn klimatu ovšem není nijak těžké. Jak vysvětluje George Marshall, autor knihy Ani na to nemyslete, nahrávají nám k tomu nejen dezinformace fosilních lobby, ale překvapivě taky naše vlastní mysl. Máme v mozku obranné mechanismy, které na alarmující podněty zvenčí reagují netečností a lhostejností. Dochází k podobnému paradoxu jako při zahánění myšlenek na smrt. Přitom zrovna smrt je naší největší jistotou.

„Myšlenky na klima plaším, abych vůbec mohla fungovat,“ píše Klára, která se před mnoha lety rozhodla přestat létat letadlem, a pokud cestuje na delší vzdálenosti, využívá noční lůžkové vlaky.

Potřebu sebezáchovy popisuje i Dominik: „Netrápím se ve smyslu klimatické úzkosti. Na to mám svých starostí dost, ještě se trápit tajícími ledovci. Spíše je to skryté za snahou žít ohleduplně – k ostatním lidem i k prostředí, neplýtvat zdroji ani penězi. Za celoživotní snahou žít podle možností v souladu se svým prostředím. Takové skautské zásady v praxi.“

Myšlenky na klima opustily i Pavla od té doby, co ho zavalily rodinné a pracovní povinnosti do takové míry, že nemá čas jít ven, aby si tam připomenul, že pranostiky našich předků už nefungují.

Přes tyto sebezáchovné tendence převažují v mém digitálním okolí lidé, kterým myšlenky na budoucnost ovlivňují jejich vnitřní pohodu. V závěsu za mým dotazem, zda na klima myslíme, se proto nabízí otázka, co s tím jako jednotlivci můžeme dělat.

Podle všeho se zdá, že snižování produkce oxidu uhličitého několika málo zeměmi klimatu nepomůže a je potřeba, aby ke snížení došlo globálně. V prosinci 2015 sice proběhla v Paříži konference OSN o klimatu, kde se 196 států a Evropská unie jednomyslně dohodly na snižování oteplování způsobeného člověkem, s odstupem času mělo ale toto úsilí podobný efekt jako lecjaké předsevzetí na Nový rok – poněkud se vytratilo, respektive nebylo tak razantní, jak by bývalo bylo potřeba.

Jak tedy může přispět jednotlivec, když se vše pohybuje v tak globálním měřítku?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Jisté ale je, že to prospěje nám. Mnohem lepší než se klimatem trápit je v míře možností každého z nás jednat.

Samozřejmě i já mám obavy z toho, aby eskalování klimatické krize jednou nevedlo k novodobým totalitním režimům. Aby se lhostejnost a netečnost nepřeklopila do fanatismu. Proto zastávám koncept konání s mírou, kterou může na svůj život aplikovat každý.

O vybalancování stylu života píše ostatně i Frank Schätzing v knize Zachraňme naši planetu!: „Věčně létat sem a tam je špatně! Zakázat letadla je taky špatně. Letět, když nelze jinak, je správně! Totéž platí i o pojídání masa a ježdění autem.“

Proto se snažím nejezdit autem a využívat městskou hromadnou dopravu. Pokud ale jedeme celá rodina, auto vezmeme. Jednou za rok si dovolenou užiju, ale do bližších destinací v Evropě jezdím vlakem. Vegetariánka nejsem, ale maso jím maximálně jednou týdně. Pár nových kousků oblečení si kupuju kvůli obměně pro autorská čtení, vše ostatní nosím do roztrhání. Není to život, kterým bych někoho ohromila na Instagramu, ale zdravá míra je lepší než špatné svědomí z plýtvání.

Co mi taky vhání naději do žil, je jeden z mých oborů – architektura, která se snaží od slov přistoupit k činům.

Většina odborníků ve stavebnictví dnes už uznává, že je potřeba snížit uhlíkovou stopu budov. Někteří architekti jako Chris Magwood ze sdružení Carbon Leadership Forum ale tvrdí, že lze jít ještě dál. Podle něj může být architektura nejenom uhlíkově neutrální, ale dokonce v sobě může oxid uhličitý ukládat, respektive uhlík z atmosféry odebírat. Mezi takto fungující materiály patří slaměné balíky, konopí, korek či dřevo, ale i mnohé další.

Navíc díky dlouhotrvajícím výzkumům, které zatím probíhaly bez povšimnutí, a takovým lidem, jako je Chris Magwood, už dnes překlopení biomateriálů do mainstreamu nestojí téměř nic v cestě. Pro mnoho z nich existují normy a dodavatelé vědí, jak je používat. V Evropě již několik takových staveb existuje. Například velké veřejné a školské budovy ze slámy ve Francii anebo obchodní dům Marks & Spencer z konopného betonu v Anglii.

Druhým žhavým tématem, které by mělo výrazně pomoci v šetření primárních zdrojů, je takzvaná cirkularita v architektuře. Nejde primárně o recyklaci po demolici staveb, ale už o výrobu stavebních materiálů v takové formě, aby se po dožití objektu daly dobře rozebrat a někde jinde znovu použít. Snadná demontáž zohledněná v samotném návrhu stavby umožňuje materiály udržet co nejdéle v oběhu.

Příkladem tohoto typu architektury jsou třeba dvě amsterdamské realizace – dočasný soudní dvůr od studia cepezed a pavilon Circl, které byly navrženy tak, aby se nejen vyhnuly zbytečnému odpadu, ale aby byl každý prvek stavby v budoucnu opět použitelný. Jako odrazový můstek stavebníkům ke zkoumání tohoto fenoménu může sloužit i číslo časopisu ERA21, které vyšlo letos v únoru.

Možnosti, jak přispět k tomu, aby se planeta mohla nadechnout a znovu se zregenerovat, jsou. Každý ve svém oboru se může pokusit o nepatrné mávnutí motýlím křídlem, které jednou zastaví tornáda tam, kde předtím nebyla. Anebo nezastaví, ale aspoň se v něco promění naše úzkost, kterou evidentně trpíme všichni. Ať už si ji připouštíme, nebo si ji někam schováváme, jak na mé síti píše Jakub:

„Asi na klima tak často nemyslim, jako cejtim, že je v nerovnováze. Je to nepříjemnej pocit vzadu v hlavě, něco jako hluboký hučení, který si jeden úplně neuvědomí přes běžnej hluk, ale který vyleze uprostřed noci, když chceš spát. Podobně jako vnímám nerovnováhu v rozložení světovejch sil, politickejch tlaků a dodržování lidskejch práv. Podobně jako se neustále připomíná, jak málo jsme se, při vší tý úspěšný několikatisíciletý cestě a rámcově dobrýmu směru, posunuli ve schopnosti a umění komunikace. Jedný lidský bytosti k druhý. I sami se sebou a k sobě.“

Projíždím krajinou ztuhlou jako kámen. Horizont se svislým válcovitým mrakem už je za mými zády. Krajina dál ubíhá, jako všechny žité dny. Tíži obav o budoucnost světa, ve kterém bude vyrůstat má dcera, si ale beru s sebou. Stále se mi v hlavě přehrává myšlenka, že naše děti toho budou mít hodně naloženo. Ale ne, to určitě nebylo tornádo, uklidňuju se dál.

Ještě večer, než jdu spát, si ve zprávách přečtu, že ten den slabé tornádo na Novojičínsku poškodilo několik střech a vyvrátilo stromy. Bolest mezi žebry se mi zase vrací, jako pohled na fotku otevřeného kmene.