Anketa Salonu: Filmem dekády je Toni Erdmann

Bláhová: Jakkoli se stále mluví o tom, že nevznikají zajímavé věci, vybrat pouze dvacet filmů bylo docela náročné. Snažila jsem se volit nejen to, co mi osobně, vkusově přijde výjimečné, případně formálně a vypravěčsky pozoruhodné, ale taky to, co je důležité pro celou dekádu. Proto jsem vybrala i tituly Thor: Rangarok či Spider-Man: Paralelní světy. Z pohledu globální kinematografie uplynulé desetiletí nejvíc charakterizuje zákopové upevnění určitého typu blockbusteru – komiksové adaptace. A zrovna tyto dva snímky svou sebereflexivitou a lehkostí tento dominantní typ filmu posouvají dál.

Nejvýše jsem ale dala Chlapectví Richarda Linklatera, které nakonec skončilo druhé. Nejméně u něj podle mě hrozí, že zestárne. Je to „film-améba“, má v sobě unikátní fluiditu, potenciál být mimo čas, promlouvá ke každé věkové kategorii jiným módem. Člověk stárne s ním a stárne do něj. Bez hloubavé pózy zachycuje plynutí života, zkušenost existence.

----------------------------

----------------------------

Fila: Pro mě je překvapující, že je finální výběr tak pestrý. Člověk má běžně pocit, že převaha amerických filmů je obrovská – a tady jich je v první dvacítce jen šest. A z té šestky jsou větší studiové projekty pouze Sociální síť a Tenkrát v Hollywoodu, zbytek jsou snímky nízkorozpočtové nebo deziluzivní s nijak širokou distribucí. Ukazuje to, jak je film ve skutečnosti globální záležitostí.

Já dal na první místo australského Šíleného Maxe: Zběsilou cestu. Je to unikát, který uplynulou dekádu obrovsky definuje, už jen tím, že je to od Terminátora 2 první akční film, který byl opakovaně zařazován mezi nejlepší tituly, je považován za relevantní součást kulturního dědictví, za umění. A shodnou se na tom skoro všichni.

Bláhová: Kromě mě se Zbyňkem – proto skončil až desátý. Já ho měla na dvacáté příčce, a to jsem ještě váhala mezi ním a Sicariem. Oba snímky jsou spřízněné ambicí udělat vytříbený, estetický kus z něčeho, co se považuje za pokleslý komerční žánr. Ale celkově si myslím, že je Šílený Max přeceňovaný. Postrádala jsem u něj silnější příběh mimo tu estetickou, téměř architektonickou nadstavbu. Funguje jako umělecký objekt, ne jako film.

Fila: Zvláštní, mně vyprávění pomocí akce téměř bez oddechu přijde výsostně filmové. Šílený Max je na jednu stranu celý natočený v reálu – a zároveň je totálně určený postprodukcí, která tu autenticitu přetřela hyperstylizovaností. A je výjimečné, že se to dohromady vůbec netluče. Do toho je třeba říct, že tento titul ohlásil vzestup pro dnešní dobu příznačného žánru postapokalyptických filmů.

Fila: Mají všechny jiný formát, než by divák očekával. Toni Erdmann je strašně dlouhá komedie, má skoro tříhodinovou stopáž, to je za běžných okolností pro komedii neúnosné. Chlapectví je zase film, který vznikal dvanáct let, což by žádný producent normálně nedovolil. Šlo o experiment, u něhož nikdo nemohl vědět, co z něj na konci vyleze. U klasického coming of age příběhu se obvykle předpokládá, že to zahrají dva herci, ale tady nechali ústředního hrdinu prostě vyrůst, dospět. Je to porušení pravidel, podle nichž se točí filmy.

A třetí Saulův syn jakbysmet. Jde o holocaustový snímek, žánr, který je zajetý tak, že už v divácích prakticky nevyvolává emoce. A pak přijde neznámý maďarský režisér, který neudělá ten očekávatelný velkofilm, ale zvolí si protivný čtvercový formát a trochu ještě rozostří okraje obrazu. Přičemž divák vše sleduje zpoza hlavy hlavního hrdiny, uvězněného v koncentračním táboře, člověka, který je sice většinou přítomen těm nejhorším věcem, ale zahlédne je vždy jen na chvilku a pak odvrátí pohled. Což přesně zpracovává naši zkušenost s holocaustem: jsme fascinovaní, přitahovaní jeho hrůzou, ale na poslední chvíli vždycky uhneme.

Bláhová: Ještě jednu společnou věc tam vidím. Minimálně v první dvacítce jsou často snímky, které jsou buď žánrově hybridní, nebo mají nadstavbu v podobě reflexe samotného filmového média. Jsou jakoby dál. Typicky Naše doba od Carlose Reygadase, která neustále odbočuje k jinému žánru, chvíli je to román v esemeskách, pak domácí video, náladový epos, přírodovědný dokument… Právě tohle stírání žánrů je typické pro nehollywoodskou produkci, která si může dovolit být odvážnější a pracovat s poučeným divákem. Což ten nejviditelnější segment hollywoodské produkce nemůže jednoduše proto, že cílí na mnohem větší trhy, včetně čínského.

Fila: Ano, za vrchol, kam až jde v kinematografii dojít, považujeme právě určitou intermedialitu a sebereflexivitu. A velmi tradičně odvyprávěný příběh tolik nedoceníme. Ale i zde lze snadno v našem žebříčku najít protipříklady: čtvrtý íránský Rozchod Nadera a Simin je psychologické drama nejklasičtějšího typu, dvanáctý The Florida Project je zase typický americký nezávislý film o dětství, který své hrdiny ze sociálního okraje nastěhuje hned vedle nablýskaného Disneylandu.

Bláhová: I Koreedovy snímky Naše malá sestra a Zloději jsou komorní věci, ale vynikají něčím podobným jako Chlapectví: s maximální citlivostí zachycují žitou zkušenost. A proto jsou univerzální a dokážou nás oslovit. I Paolo Sorrentino ve Velké nádheře, což je vlastně jedna velká okázalost, vypráví na prvním místě příběh stárnoucího chlápka, který si uvědomí, že svůj život promarnil. Je to film plný patosu, ale ke svému hrdinovi je nesmírně citlivý. Sorrentino svými nádhernými obrazy dokáže zastavit čas, přesně ten čas, který hrdina zastavit nedokáže. A v tom je to silné.

Fila: Spolu s Parazitem, který teď vyhrál Oscara, jsou to bezesporu dva nejlepší filmy o současném kapitalismu.

Bláhová: Ale zároveň jsou natolik chytře vystavěné, že to téma dostatečně maskují – neagitují.

Parazit je příklad oné žánrové hybridizace. Korejský režisér Bong Joon-ho celou svou kariéru dokazuje, že je podobně jako Tarantino žánrový všežravec, který má žánrové postupy dokonale zažité a nebojí se to předvést. Myslím, že kritici by Parazita ještě před dvaceti lety odmítli. I to ukazuje, jak se divácká a kritická obec posouvají.

A Toni Erdmann je sice komedie, ale já u ní cítila spíš než pobavení jisté vnitřní sevření. Tváří se to jako příběh o vztahu otce a dcery, kteří k sobě hledají cestu. Dceři se moc nechce, protože se soustředí na kariéru, otec je starý šprýmař. Do toho ale ten film proti sobě staví produktivní německou manažerku, která se v barvách západní korporace vydává vytěžit Rumunsko, a potrhlého chlápka, který svou totální nevýkonností vše naopak rozkládá. Střetává se tu Západ s Východem, nová dravost s tradicí. A kritika kapitalismu je zde na rozdíl například od britských sociálních dramat jakoby mimochodem. Není návodná. V tom je Toni Erdmann unikátní.

Fila: Parazita taky ze začátku sledujeme jako nějaký hitchcockovský model, kde všichni podvádějí všechny. Ale stejně jako hypermoderní dům, kde se děj odehrává, i jednotlivé postavy v sobě mají neprobádaná podzemí. A jde taky o přesný obraz korejské společnosti a její převzdělanosti, kterou ale není kde uplatnit. Je to fakt výborný.

Fila: Začínám si všímat, že i diváci, kteří patří do jejich fandomu, zažívají u nových komiksových adaptací spíše zklamání. Pořád se na ně chodí, je u nich znát posun ke komediím a retru, ale divácká únava z toho žánru přesto roste. A je otázka, jak dlouho to ještě může vydržet. Katastrofické snímky byly na vrcholu deset let.

Problém je, že filmový byznys je i pro lidi v jeho čele nepředvídatelný. Vezměte si, jak se s výjimkou Hunger Games neujalo fantasy pro mladistvé, do nějž studia vkládala obrovské naděje. To byl jeden propadák za druhým. Podobně prošuměla snaha o renesanci erotických thrillerů s Padesáti odstíny šedi.

Bláhová: Představa hollywoodských producentů zmateně pobíhajících od žánru k žánru a zkoušejících, co zrovna zabere, je podle mě mimo. My vlastně často ani nevidíme do toho ekonomického pozadí: co nemělo návštěvnost v kinech, se mohlo chytnout na jiných platformách. Takže něco předvídat je složité. I proto, že trendy se rodí léta.

Co lze i tak říct? Když se podíváme na globální žebříčky návštěvnosti, naprosto jim dnes dominuje studio Disney, které jistě bude určující silou pro to, kam se filmový průmysl vydá. A pak si troufám předpovědět, že se bude komiksový žánr dál diverzifikovat. Ať už v podobě superhrdinek, což není jen snaha udržet krok se společenským trendem, ale i kalkul s ekonomickou silou ženského publika. Nebo v podobě titulů, které zvládnou reflektovat lehce negativní pověst, již ten žánr má u starší generace. Což už dnes vede k nástupu retra a určitého druhu ironie.

Bláhová: Scorsese se ve své kritice odkazuje k „pravému“ nebo „opravdovému“ filmu. Přitom to, co považujeme za filmové umění, se neustále mění. Byly doby, kdy byly za to nejpokleslejší brány třeba westerny. Ano, některé komiksové adaptace jsou vypravěčsky nezajímavé a podprůměrné, avšak neplatí to zdaleka pro všechny. Ani testování publika a šití filmů na míru divákům, které Scorsesemu tolik vadí, není nic nového. On sám přece točil tituly, které se po něm „chtěly“, které zapadaly do trendů. Je to vynikající režisér s unikátním viděním, zároveň ale vždy chápal logiku celého byznysu. Proto mohl v roce 1980 natočit Zuřícího býka a v roce 1993 Věk nevinnosti.

Ve Scorseseho výrocích tak cítím spíš nostalgii po starých časech, po „jeho“ kinematografii. Do jisté míry odkazuje i k období hollywoodské renesance, kdy autoři vládli studiím – renesance, která ale vlastně nikdy neproběhla a je spíš odrazem přání skupiny amerických novinářů mít svou novou vlnu.

Fila: Vytvořil vlastně paralelní trh, který je navázaný na největší festivaly. Operuje se v něm v menších penězích, ale ty snímky jsou taky řádově levnější, takže to není zásadní problém. Navíc dochází ke koprodukcím, spolupráci s televizemi a dobře funguje i státní podpora národních kinematografií. A do toho máme tvůrce jako zmínění Bong Joon-ho a Koreeda, kteří jsou i s artovým filmem schopni ve své zemi Hollywood porážet. Takže mluvit o nějaké krizi je nesmysl. Já jsem i při pohledu na to naše pořadí optimista.

----------------------------