Článek
Za posledních dvacet let jsme v Česku i v Evropě dovolili koboldům, aby se dostali k moci. Koboldové jsou lidé vysoce inteligentní, mají však minimální emoční inteligenci a žádné sociální cítění. Ale vědí zatraceně dobře, jak je obojí důležité pro ostatní, takže s druhými manipulují a postupují rychle nahoru, střídavě chválí a ponižují. Jsou většinou nesmírně vtipní, společenští, rétorika jim jde báječně. To oni určují systém, ve kterém žijeme. Považují se za elitu. Jsou nebezpeční.
Lidé ve své většině se dnes naopak stahují do sebe a přestávají se zajímat o věci obecné. Začíná zase éra rezignované apatie a obsáhlé demoralizace? Začíná éra šedivé totalitně konzumní každodennosti? I v sedmdesátých a osmdesátých letech byla společnost atomizována, drobná ohniska vzdoru byla ničena, zklamaná a unavená veřejnost se tvářila, že o tom neví, nezávislé myšlení a tvorba se uchýlily do zákopů hlubokého soukromí. A přesně to každá moc potřebuje: totálně zestejnit život, vyoperovat z něj všechno jen trochu odlišné, svérázné, přečnívající, nezávislé či nezařaditelné. A je jedno, jestli je to v komunismu, nebo v kapitalismu.
Po roce 1989 jsme převzali civilizační vzorce demokracie a tržního hospodářství, ale zapomněli jsme rozbít zaostalou východoevropskou patriarchální strukturu společnosti, patriarchální myšlení a chování. Příliš jsme se neposunuli. Neuvědomujeme si, že součástí svobody a nezávislosti by měly být i empatie a soucit s druhými. Unavuje mě, jak se podřizujeme procesu, kdy je vše určeno hospodářským kalkulem a uspokojováním přání konzumentů. Demokracii a model tržního hospodářství jsme si zredukovali na holý byznys.
Zároveň se ukazuje, jak je pro tržní hospodářství nebezpečné netržní chování. Tržní hospodářství potřebuje jen sobecké a izolované jedince. Ohrožují ho jevy jako přátelství, solidarita, vstřícnost, láska, laskavost. To je dnes nebezpečná anarchie.
Vliv médií a internetu v posledních desetiletích způsobil, že naše aktuální existence, která se odvíjí v čase, je výrazně zdvojena existencí virtuální, lživou. Lidé žijí život z druhé ruky. Jsou zahlcováni informacemi a zajímají je jen nové a dokonalejší technologie, ne obsah. Jako by solidní intelektuální struktury a autority pomalu přestávaly existovat.
Jarosław Kaczyński a Viktor Orbán
Evropské země se radikalizují, některé razantně a děsivě jako Maďarsko nebo Polsko, kde zoufalství jedinců už vůbec nikoho nezajímá. Evropa si s sebou vleče nedořešená traumata a nálepkování pojmy z minulého a předminulého století. Už dlouho ji spoluurčuje jen propletenec minulostí, reziduí křivd, rozdělení sil, kolektivních viníků a kolektivních obětí.
Problém je stále v nacionalismu. Ukazuje se, že vláda národního státu produkuje negativní typ solidarity. A to je solidarita nebezpečí, obav. Lidstvo je nacionálně a nábožensky neuvěřitelně frustrované. Vládne podivná nedůvěra a agrese, protože pravidla jsou tak pomíjivá. Ale dobrá zpráva je, že proměna k lepšímu nás může zaskočit, objeví se tam, kde ji nečekáme, a odkud ji ani nevyhlížíme.
Někdo věří, že se vrátíme do věku nevinnosti, kdy jako děti doufáme, tam, někde hluboko v duši, že lidé jsou dobří… Já už tomu ale nevěřím. Realita to vyvrací. Chybí nám politika společného lidství. Zapomněli jsme na nutnost sdílet svět s ostatními. Zapomněli jsme, že naším domovem je celý svět. Zapomněli jsme na samozřejmost, že každý by mohl být bez obav občanem každého města, zeměkoule je „ostrov“, nikdo ničemu neunikne. Je zvláštní, jak se dneska všichni ohánějí individualismem, a přitom zapomínají na pozitivní a nejvyšší stupeň individualismu – kosmopolitismus.
Ukazuje se, že dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení je těžké v každé době a nikdy nekončí. Jsme Evropané. Jsme lidé. Zůstává jediná cesta, prastará a nejtěžší: respekt a snaha chápat a vnímat druhého. Hranice nakonec opravdu existuje jen jedna jediná: mezi člověkem a člověkem. Neexistují státy a neexistují národnosti a neexistují náboženství a neexistují nadřazená pohlaví. Existují jen lidé, vlaštovky a vzduch. Neexistují jazyky. Existuje jen společná řeč těl.
