Článek
Když jsem v roce 1996 ukončil předsedování Poslanecké sněmovny, byl jsem si vědom toho, že euforická část devadesátých let přešuměla. Tušil jsem, že jdeme vstříc období, ve kterém se projeví všechno, co jsem dlouho buď přehlížel jako nepodstatné, nebo co jsem nepojmenoval nahlas z pochybné obavy, že poškodím svou politickou stranu.
Sebeuspokojení vyjádřené nafoukaným volebním heslem ODS Dokázali jsme, že to dokážeme, sílící příliv politických živnostníků do vysokých funkcí, rostoucí nechuť občanů k politice jako druhu lidské činnosti, zaviněná stále drzejší hluchotou a slepotou vůči naléhavým společenským požadavkům, to vše napovídalo, že Českou republiku čeká politická krize. Ale na obzoru byl vstup do NATO. Členství v Evropské unii bylo stále nadějnější. Zdálo se mi, že se navzdory problematickému počínání tehdejších českých politických stran pohybujeme správným směrem.
Předtucha se za dvacet let změnila v jistotu: krize udeřila. Politické strany musely uvolnit veřejný prostor politickému podnikateli. Globalizace vložila obrovskou moc do rukou nadnárodních společností a oslabila nejen rozhodování států, ale i Evropské unie. Všude se prohlubuje rozpor mezi stoupajícím bohatstvím jedněch a klesající životní úrovní druhých. Přibývá pracujících občanů, kteří se neuživí bez podpůrných státních příspěvků.
Lidé nespokojení se svým sociálním postavením volí nikoli komunisty nebo socialisty, tím méně liberály nebo konzervativce, nýbrž prodavače převratných slibů. Existenční strach se spájí s vidinou miliónů imigrantů, kteří zaplaví euroamerický svět, zaviní povážlivé snižování životních standardů, zničí zdejší kulturu a propašují dovnitř teroristy. Velký ohlas vyvolávají štváči, kteří této vidiny zneužívají k podněcování násilnických nálad a k výzvám změnit evropské uspořádání. Zvládnout vzniklou situaci je těžký úkol. Prožívám zcela novou starost, zda se to podaří.