Ani muži nejsou úplně nezajímaví lidé, říká spisovatelka Sarah Waters

Číst romány z tohoto období je úžasný zážitek. V knihách se to hemží postavami, příběhy jsou dlouhé a komplikované, spisovatelé nešetří sérií zvratů a překvapení. Chtěla jsem některé z těchto nevšedních potěšení poskytnout i svým čtenářům. Začala jsem tedy psát romány tak komplikované, že v nich sama často ztrácím nit.

Neříkám, že by to nebylo zajímavé, ale moje parketa je psát o minulosti. Nebo spíš o vztahu, který k ní zaujímáme. Když jsem psala disertační práci, zaobírala jsem se v ní právě přístupem, jakým z pohledu naší doby píšeme o uplynulých stoletích. Nemám samozřejmě nic proti spisovatelským experimentům, ale já jsem se našla v tradičních literárních postupech.

To určitě ne, devatenácté století pro mě není jen líbivé pozadí pro sex. Musíte přemýšlet v širších souvislostech. Minulost je živá a její dopady se přirozeně váží k dnešku. V současnosti si třeba myslíme, že přístup k lásce a sexu se v průběhu dějin moc nevyvíjel, ale co se týče lásky homosexuální, zdaleka to není pravda. Právě v devatenáctém století se společenské klima zvolna měnilo. Nejsme zvyklí spojovat si téma gayů a lesbiček s viktoriánskou érou, ale jejich hnutí bylo tehdy velmi významné. Snažím se, aby mí čtenáři přemýšleli o rozdílech mezi homosexualitou tehdy a teď.

Po mnoho let se lesbické čtenářky musely spokojit jen s malými, nenápadnými narážkami, jako má ve svém díle třeba Virginie Woolf. Není mnoho literatury, která by se zaobírala všedním životem lesbiček. Já chci psát knížky, kde se lesbická přirozenost vyjevuje naplno – se všemi všednostmi. Opatrných, nic neříkajících narážek si lesbičky užily už dost.

K té mužské poměrně ano, gayové byli dost perzekvováni, často vězněni – jako třeba Oscar Wilde. Zato k tématu lesbické lásky nenajdete skoro nic. To je na jednu stranu nešťastné, ale zase jako spisovatelka mohu naplno zapojit svou fantazii a svobodně si dobarvovat místa z minulosti, o nichž dnes nic nevíme. Navíc je pro mě atraktivnější vypravovat se do časů a míst, jež neznám, než zůstat v dnešku a psát o současném světě.

To určitě. Nedoceňujeme, kolik v sobě měla ta doba emocí! Vezměte si třeba to, jak často mužské postavy v románech devatenáctého století pláčou. Mužské slzy byly v kurzu rozhodně víc, než jsou dneska! Lidé se vyžívali v projektování velkých divadel, parků. Rádi se bavili, chodili do kabaretů, hodně se pilo. Právě fenomén kabaretů jsem zpracovala ve svém debutu Špičkou jazyka, kde hlavní hrdinka Nancy objevuje velký svět skrz toto svérázné prostředí.

Hrůzy minulého století – koncentrační tábory nebo bomba v Hirošimě – způsobily, že lidé se stali cyničtějšími. Lidstvo se v těchto okamžicích dotklo dna, kterého už nikdy nemůže znova dosáhnout. Alespoň doufám. To vše ale muselo společnost přirozeně otupit, k této zdrsnělosti dnes navíc přispívá i nepřetržitá záplava informací z masmédií. Ale v některých momentech můžete vidět, že se stále dokážeme citově semknout. Dobrým příkladem bylo tsunami před pár lety. Nebo smrt princezny Diany – to lidé v Británii úplně bláznili!

Období po druhé světové válce je v něčem ohromně fascinující. V té době se měnila celá společnost. Lesk a moc vyšší třídy začaly najednou chřadnout. Bohatí ztráceli jistoty, bez nichž si nedokázali představit normální život – zástupy služebnictva nebo obrovské domy. Necítila jsem nikdy k této třídě žádné velké sympatie, připadali mi snobští a povýšení. Ale po napsání Vetřelce mi jich začalo být docela líto. Neměli to lehké vyrovnat se s tak brutální změnou životního stylu. Taky se hodně z nich odstěhovalo do Jižní Afriky. Nedokázali si totiž představit svou existenci bez privilegií, na která byli zvyklí. V tomto smyslu můžete Malého vetřelce číst jako jakýsi druh elegie. Ale není tam žádná nostalgie, nepřála bych si, aby se takové časy vrátily zpátky.

…a největším vetřelcem v knize pak není žádný tajemný duch, ale neurozený Faraday, který se vetřel, kam nepřísluší. Neexistuje samozřejmě jediný správný způsob, jak tento román číst a vykládat, sama mám ráda vícestupňové prózy, ale při psaní jsem si přála, aby čtenáři tento sociální motiv rozklíčovali.

Téma vyrovnávání se s následky války je v knize zásadní. Lidé jako doktor Faraday se dostávají na lepší pracovní místa, jejich děti začínají ve větší míře studovat. To má dopady i na dnešní britskou společnost. Střední třída infiltrovala oblasti jako literatura, právo nebo medicína, společnost se tím přirozeně vybalancovala. Jen ten náš nový ministerský předseda je nějak moc nóbl.

Tak třeba právě Faraday je extrémní případ člověka, jenž odmítá všechno, co rozumem nelze vysvětlit. V ostatních knihách jsem se snažila vykreslit muže jako trochu vášnivější, ne tak otravné. Ženy jsou naproti tomu víc emocionální, empatické, zajímají se o detaily ze životů ostatních. Je pravda, že se mi o nich píše snadněji. Mužská přirozenost tohle nimrání v drobnostech moc nedovoluje. Ale ani muži nejsou úplně nezajímaví lidé.

Chovám k povaze britské společnosti trochu ambivalentní city. Na jednu stranu by nebylo špatné, kdybychom se naučili dávat své emoce víc najevo a častěji se snažili nahlédnout pod povrch společenských frází, ale na stranu druhou je s tím vším spojená taky velká slušnost, která vám nedovolí být hrubý ani v případě, že máte vážně pořádný vztek.

Když obědvám v restauraci se svou americkou kamarádkou, je mi na rozdíl od ní úplně jedno, jestli je jídlo odporné a personál přezíravý. Hlavní je nevyvolávat konflikty, v tichosti dojíst, poděkovat a odejít. Americká kamarádka si ale naopak v konfliktech libuje, a tak zatímco ona se s číšníky hádá, já spořádaně mlčím.

Chování společnosti se v tomto ohledu zamerikanizovalo. Každý má pocit, že je jeho život pro ostatní zajímavý. Lidé mají velkou potřebu sebevyjádření, chtějí sdílet s ostatními i informace ze svého soukromého života. V mnoha ohledech je to dost otravné. Ale svým způsobem jde o reakci na chování předchozích generací.

Skoro každá rodina v Británii během druhé světové války někoho ztratila. Tíha, s níž jsme se museli vypořádat, byla tak obrovská, že pro mnohé z nás bylo často snazší bolestivé věci uzamknout v lůně rodiny, nemluvit o nich. Mně osobně trvalo několik let, než jsem doma řekla, že jsem lesbička. Rodiče byli vyděšení, ale pak se s tím nějak vyrovnali.

Pokrok za uplynulých dvanáct let (od vydání první spisovatelčiny knihy – pozn. red.) je obrovský. Společnost se výrazně zliberalizovala. Homosexuálové požívají právní ochrany, která tady předtím nebyla, lidé jsou tolerantní a být homosexuál je vlastně už něco úplně normálního. Pořád to sice není ideální, homofobie stále existuje, ale společenský přístup k homosexualitě udělal obrovský skok vpřed. Díkybohu.