Článek
Na konci osmdesátých let už v jeho hlavě jako v kleci vztekle pobíhal bazilišek (viz Příběh o baziliškovi), měl vole napěchované úplně jinou strukturou textu, než zde bylo zvykem, a když pak byl vypuštěn v roce 1992 mezi všechny ty nevydávané a někdy i kvůli tomu přeceňované literáty z let šedesátých, kteří už neměli mnoho co říct, působil jak sešit se zcela neznámým typem linkování. Tématem baziliška a spol. se Kahuda vrátil k nejčiřejším zdrojům české tvorby, do krajů knížete Sternenhocha. To, v této knize, ve spojení s umaštěnou a slizkou realitou normalizace představuje jeden z nejpodstatnějších literárních šklebů nad ukončenou, zcela zbytečnou etapou naší existence.
Na rozdíl od většiny souputníků zůstal Kahuda jako autor proletářem v tom skutečném slova smyslu, pouť životem lemuje občasnými knihami, které pouští, když chce, ne když může. Jeho práce s českým jazykem je i nadále opulentní (to slovo lze nalézt v mnoha kritických soudech o něm a nemá smysl vymýšlet nějaké jiné), přestože obecně stále méně čtenářů takovéto knihy zajímají, neučtou je, bojí se té dionýsovské rozmanitosti, ztrácejí se v ní a unavuje je to. Nicméně autor nepřepřahá a nezjednodušuje (si to).
Po více než desetileté přestávce vydal v roce 2014 sedmisetstránkový osobní „výkřik“ Vítr, tma, přítomnost. Opět čtenářský hodokvas, který jako kdyby se sendvičově skládal z částí uhrančivě krásných, nečekaných a dosud nikým nenapsaných (nikdo ze žádné literární generace neumí v češtině tak šťavnatě, a přitom nepornograficky zobrazit projevy sexuality) a ze sepisování ústrků, bolístek, všech špatností a zlořádů světa, jež se staly pod standartou „pravdy a lásky“. Dlouhé, táhlé řvaní o tom, jak nás podvedli, podvádějí a budou podvádět, o tom spiknutí proti obyčejnému člověku. Řvaní bez ozvěny.
Snášet informace, kupit odposlechy umí dobře účetní. Literát, pokud je nasází jako vejce k vejci, měl by je interpretovat (klidně i dezinterpretovat – také to je krok vpřed). Na začátku jsem byl nadšen z takového rozehrání a číhal jsem s narůstajícím počtem přečtených stran, se zvyšující se úzkostí, kdy ten míček ve vzduchu, který se třepotá na pásce, udržován ve výšce stále dalšími přívaly negativní energie, konečně přepadne na druhou stranu. Ale Kahuda nechal míček padnout zpátky k sobě. Zůstalo jen vymezování se na my a oni. To je ta nejhorší možnost. Po teoriích o spiknutí už jsou v záloze jen fangle, bubínky a konečná řešení… zatím se vždy ukázalo, že my jsme jako oni, my jsme totiž oni (a oni jsou my). Prokristapána, mně nevadí, že je Kahuda zhnusen z toho, kam jsme došli, mě překvapuje ta jeho bulíkovská, zabetonovaná pozice, jež je zcela protikladná k inovativnímu, až subverznímu typu jeho psaní.
Je možné, že se mýlím a že jde jen o autorský záměr vyslovit se svým způsobem k tehdy sílícímu volání z jedné části českého literárního světa po angažovaném psaní. Ale v tom případě to byl pokus omyl.
Dořečení minulého
Posledním autorovým dílem je pohádka, jak knihu sám označuje, Bytost (Druhé město 2017). Odehrává se na konci tohoto století, kdy, zdá se, došlo k onomu prorokovanému pádu novodobé římské říše (tedy prohnilé západní civilizace) a celý svět je v chaosu. Přežilo jen málo lidí, kteří museli přerámovat svůj někdejší způsob života. Nová generace se téměř podobá nadšeným budovatelům nového člověka, jak je známe z frézistické literatury, zlo v lidském jedinci se proměnilo kataklyzmatickou zkušeností na dobro. Dystopie porodila utopii. I v novém světě je však třeba zkušeností starých moudrých lidí. Hrdina knihy, jeden z posledních, co zažil původní svět, rekapituluje svůj život, váží ho v podmínkách jiného paradigmatu. Nakonec je vybrán, aby se účastnil experimentu, zrodu nové bytosti, aby byl otcem syna (a tak trochu i Ducha svatého…). Zde si dovolím připomenout, že z inženýrských pokusů o vytvoření nového člověka málokdy vzniká anděl, častěji se zrodí Frankenstein.
Vzhledem k tomu, že některé části textu již byly publikovány v literárním čtrnáctideníku Tvar v poněkud jiném kontextu, odvažuji se vyslovit domněnku, že ta kniha byla smontována víceméně jako dodatek knihy předchozí, a protože Kahuda nemá chuť vstupovat do konfliktů, zkusil si, co by udělalo, kdyby použil jako nosiče svých liter žánr sci-fi.
Zatímco popis časů minulých, tedy naši současnost, umí opět výtečně, přesvědčivě a humorně a jeho tkaní z českého jazyka pořád překvapuje, partie z budoucnosti jsou poněkud schematické a starožitné. Dovolil bych si tvrdit, že dokazují četbu tohoto žánru v letech Kahudova autorského zrodu; současná sci-fi však vypadá poněkud jinak (poukazuji například na českou kritikou nepochopitelně opomíjený Temný les od Liou Cch’-sina).
Důležitým referenčním bodem při četbě pro mě byla věta: Našinec, aby poznal pravdu, musí si hodně vymýšlet. Pěkná kahudovina, mimochodem. Proti ní, pro srovnání, je nutné postavit první větu z Wittgensteinova Traktátu: Svět je všechno, co je faktem. A někde mezi tím by mělo stát přidrzlé a pro nás všechny podstatné: Stejný fakt, ale jinak uspořádaný, znamená jinou verzi. Tohle by mohl být ten hledaný otvírák na konzervy, tudy dej se vést, poutníče příští. Mně však na tom Kahudově vyznání vadí samozřejmě ono slovo našinec. S takovým vědomým vymezováním se dostává celý ten text, jenž je plný citací, což je zcela nový prvek v prozaikově díle, úplně jiný směr, jde o kruhové objíždění, jen doplnění toho, co nebylo ještě vykřičeno a vyspíláno. Bytost není vykročením dál, je jen dořečením onoho trpkého, co zůstalo na patře po předcházející knize, a je proto pro mě nejslabším opusem mého oblíbeného šrajbra Václava Kahudy. I když ve srovnání s jinou českou prozaistickou produkcí se stále pohybuje na výsostech.
Václav Kahuda
Václav Kahuda Bytost
Druhé město
Václav Kahuda: Bytost
