Článek
O politickém aktivismu: Začal jsem s ním už jako kluk. Vyrůstal jsem ve třicátých letech v době hospodářské krize a z raného dětství si pamatuju hlavně policisty mlátící stávkující ženy nebo hladové lidi, kteří chodili od domu k domu a pokoušeli se prodávat harampádí. Doba vřela politikou. Rodiče poslouchali v rádiu Hitlerovy proslovy, ze kterých jsem sice nerozuměl ani slovo, ale už jejich tón a odezva davu mi naháněly strach. Evropu zachvacoval fašismus a bylo otázkou, kde a kdy se zastaví. Na tohle téma jsem v roce 1939, v jedenácti letech, napsal svůj první politický článek.
Padesátá léta byla velmi tichá, panoval strach z mccarthismu – podle mě značně přehnaný. Měnit se to začalo až později. V roce 1961 jsem našel v New York Times na zadní stránce pár řádek o tom, že prezident John Fitzgerald Kennedy poslal letectvo bombardovat Jižní Vietnam pod záminkou, že proti nám Vietnamci připravují vojenskou operaci. Tehdy jsme nevěděli, co víme dnes – jak neuvěřitelně krutý ten útok byl a že JFK zároveň povolil užití chemických zbraní. O tom se nemluvilo a bylo dlouho těžké vzbudit nějaký veřejný zájem o toto téma.
Žil jsem tehdy v Bostonu, což je možná nejliberálnější americké město, a přesto první pokus o protiválečný protest v říjnu 1965 rozehnali sami jeho obyvatelé. Vyvázli jsme paradoxně jenom díky policii. Nejliberálnější bostonské noviny nás potom denuncovaly, ptaly se, jak si vůbec můžeme dovolit protestovat! Teprve když se americké bombardování rozšířilo na Laos a Kambodžu, začalo protiválečné hnutí narůstat na síle a významu.
Už v polovině šedesátých let přestali lidé jako já platit válečnou daň. Byl jsem si jist, že skončím ve vězení, protože šlo o pregnantní a veřejné porušení zákona. Měli jsme tři děti a moje žena se po šestnácti letech vrátila do školy dodělat si diplom, aby je uživila, až mě zavřou. Procesy proti nám byly nakonec odvolány v souvislosti se změnou americké politiky. A protiválečné hnutí bylo ve finále neobyčejně úspěšné. V lednu roku 1968 propuklo v Jižním Vietnamu povstání, které nemá v historii obdoby. Musíte si uvědomit, že celá země byla v té době zaplavena americkými jednotkami. Přesto se přípravy podařilo utajit, a když povstání začalo, byl to pro okupanty i saigonské úřady blesk z čistého nebe. Americké vedení si poprvé uvědomilo, že s brzkým definitivním vítězstvím nemůže počítat. Prezident Lyndon Johnson chtěl do oblasti vyslat dalších několik set tisíc vojáků, ale armáda se postavila proti, protože očekávala masové protesty na půdě USA a generálové si chtěli být jistí, že budou mít dost sil na to je zvládnout. Protiválečný aktivismus tedy přinesl konkrétní výsledky.
O šedesátých letech: Dnes se pomlouvají jako problematická doba, ale ve skutečnosti se právě tehdy Amerika civilizovala. Změnilo se toho hodně, probudilo se hnutí za občanská práva, za práva menšin, ženské hnutí, které se pak rozvinulo v sedmdesátých letech, ekologické hnutí… Represe samozřejmě přišly, protože žádná moc se nevzdá bez boje, ale občanský aktivismus je přežil a stále vzkvétá. Když chtěli Američané vstoupit do Iráku, lidé poprvé v historii masově protestovali ještě předtím, než byla válečná operace vůbec oficiálně zahájena. Prezident George W. Bush už si absolutně nemohl dovolit provést podobné věci jako před ním JFK nebo Johnson – použít chemické zbraně, nařídit plošné bombardování. Systém založený na moci nás nutí se domnívat, že je veřejnost bezbranná, ale když se podíváte na fakta, prostě to není pravda.
O tom, zda lze být zároveň učencem a občanským aktivistou: Objektivita je nemožná, není možné nemít úhel pohledu, protože ten dává vašim otázkám strukturu. Převážná část intelektuálů odedávna podporovala moc, udržovala dogmata, poddávala se autoritám. A společnost je za to milovala. A pak zde, také odedávna, byli disidenti – jako ten pán ve starém Řecku, co „kazil mládež“ a musel vypít bolehlav, nebo ti, co je známe z biblických textů, kteří nebyli ani tak proroky, jako spíš kritickými intelektuály a které vždycky nakonec vyhnali do pouště nebo zavřeli do vězení.
Termín intelektuál mimochodem vstoupil do západního diskursu po Dreyfusově aféře. Dnes velebíme jeho zastánce, ale tehdy se jim vysmívali, plivali po nich, Émile Zola musel uprchnout z Francie, protože uznávaní intelektuálové z Akademie byli hluboce rozhořčeni, že si troufá zpochybňovat autoritu státu a armády… Tenhle model se opakuje odjakživa. Míra a způsob špatného zacházení s intelektuály pak odvisí od povahy příslušné společnosti. Václav Havel byl v Československu několik let vězněn. Mnoha disidentům z oblastí zájmu Spojených států ustřelili hlavu agenti americké tajné služby. Takže abych to shrnul: Ptejte se, ale počítejte s trestem.
O studené válce: Zapomeňte na Dobro a Zlo. Ostatně stačí se zeptat, co se stalo s americkou politikou poté, co se SSSR rozpadl. Odpověď zní: nic, všechno šlo stejně jako předtím.
Příklad: Pár týdnů poté, co padla Berlínská zeď, USA napadly Panamu. Bombardovaly obydlené oblasti a usmrtily několik tisíc lidí, „aby sesadily diktátora“. Americký tisk byl nadšený. Země Latinské Ameriky to sice ostře odsoudily, ale to bylo každému jedno.
Nebo: Vrchní velitel salvadorské armády, která je v úzkém kontaktu s Washingtonem, si u něj v té době úspěšně objednal jednotku s úkolem přepadnout jezuitskou kolej a zabít šest vůdčích latinskoamerických intelektuálů, kněží, plus kohokoli dalšího, kdo bude na místě, aby nezůstali svědci. Tak tohle se děje disidentům v amerických klientských státech. A následovalo něco, co vás možná bude zajímat. Václav Havel přiletěl do USA a přednesl proslov před Kongresem, za který sklidil ovace vestoje, protože vychválil Spojené státy jako obránce míru.
Václav Havel při slavném projevu v americkém Kongresu
Ještě jeden příklad z té doby. Michail Gorbačov udělal grandiózní ústupek, když dovolil Německu, aby se sjednotilo. Prezident George Bush starší a jeho ministr zahraničí mu za to slíbili, že se vojska NATO nepohnou na východ. Načež se stejná vojska neprodleně přesunula na území NDR. Když si Gorbačov stěžoval, Američané se nechali slyšet, že slib byl jenom ústní, že nepodepsali žádnou smlouvu, a jestli je tak naivní, že věří gentlemanské dohodě s americkou vládou, je to jeho problém.
Dnes jsou země NATO na hranicích Ruska. A tím se dostáváme ke stávající ukrajinské krizi. USA a Evropa se snaží integrovat Ukrajinu do západního systému a pravděpodobně i do NATO a z ruského úhlu pohledu je to zatraceně velká bezpečnostní hrozba. Je to, jako kdyby Varšavská smlouva integrovala Kanadu a Mexiko a přesouvala tam svou armádu. Tuhle analogii na Západě nikdo nepoužívá, protože si hrajeme na nezpochybnitelné dogma, že USA vlastní svět, a ten, kdo se snaží být nezávislý, jen zbytečně vyvolává problémy.
Co to byla studená válka? Přímočará dohoda mezi dvěma supervelmocemi o tom, že si navzájem nebudou zasahovat do sfér vlivu. Pro SSSR to byla východní Evropa, pro USA zbytek světa. Takže když Sověti vojensky vstoupili do Maďarska nebo Československa, Amerika nezakročila, stejně jako se Rusové drželi zpátky, když se USA vměšovaly všude jinde na světě. V tomto smyslu platí, že pro Američany studená válka nikdy neskončila.
Protože jsou Spojené státy naštěstí zároveň výjimečně otevřenou společností, máme přístup k množství interních dokumentů a v nich explicitně stojí, že hlavním motorem americké politiky je zabránit tomu, aby národy nezávisle využívaly své zdroje pro dobro svého lidu. Musejí být integrovány do globálního systému, kde rozhodují Američané a kde jsou zdroje přístupné americkým investorům. A všichni, kterým se to nelíbí, jsou radikální nacionalisté, kterým se USA musejí postavit.
Další důkaz toho, že studená válka neskončila: Po rozpadu Sovětského svazu byla ve Státech jako reakce ustavena nová bezpečnostní strategie a přijat nový rozpočet na obranu. Ale USA stále udržují gigantický vojenský aparát, už ne kvůli Rusům, ti jsou pryč, ale oficiálně kvůli technologické vyspělosti zemí třetího světa. Doslova. Dobře vytrénovaný, poslušný intelektuál se tomu nevysměje – a taky se nikdo nesmál…
O řešení izraelsko-palestinského konfliktu: Už v lednu 1976 přinesly tři významné arabské státy – Sýrie, Egypt a Jordánsko – na Radu bezpečnosti OSN rezoluci, ve které vyzývají k založení dvou samostatných států na mezinárodně uznaných hranicích s garancemi a právem na mír a bezpečnost. USA ji vetovaly. Stejné nebo velmi podobné rezoluce jsou na půdě OSN navrhovány opakovaně. Proti se pokaždé postaví Spojené státy a Izrael, jenom občas je doplní někdo třetí, například Marshallovy ostrovy. Zbytek světa je pro.
Nejnovější veto z března 2011 bije do očí obzvlášť, protože prezident Barack Obama odmítl volání Rady bezpečnosti po implementaci oficiální americké politiky, kterou je zabránění rozšiřování osad na Západním břehu. Osady samy o sobě jsou bezpochyby zločinné a jejich výstavba je přímým porušením mezinárodního práva. Ale Američané proti jejich rozšiřování, tím méně proti těm už stojícím, fakticky vystoupit nechtějí.
Dva státy odmítají řešení, sice ne bezchybné a dlouhodobé, ale řešení, které by bezprostředně pomohlo situaci zlepšit. Jenže svět je majetkem USA, a co Američané nepodpoří, to zkrátka nebude.
O tom, co s tím vším dělat: Musíme změnit politiku našich vlád. Nežijeme v totalitě.
