Článek
Jak to děláte, že vám herci typu Billa Murrayho, Harveyho Keitela nebo Tildy Swintonové kývnou i na nabídky jen epizodních úloh?
Možná je baví, že moje postavy jsou trochu jako z Charlese Dickense. Jejich život vždy něčím o kousek přesahuje ten, který žijeme já nebo vy. Speciálně Harvey Keitel hraje v Grandhotelu Budapešť potetovaného chlápka, jenž pomáhá hlavnímu hrdinovi Gustavovi utéct z vězení. Zhlédli jsme kvůli tomu několik snímků, kde se tahle klasická filmová sekvence vyskytuje, třeba Díru Jacquese Beckera. Z řady z nich jsme si něco vypůjčili. Ne snad proto, že bychom na ně chtěli odkazovat a tím je uctít, spíš jsme je normálně vykradli. Chtěli jsme útěk natočit tak, aby připomínal tanec, skoro až muzikálové číslo.
Harvey se vším souhlasil, měl jedinou podmínku. Jestli má hrát vězně, chce během natáčení bydlet ve vězení, a co víc, chce, aby tam s ním bydleli i další herci, kteří mají hrát jeho parťáky na cele.
Ti do toho šli?
Naštěstí ano. Vybrali jsme vězení, které bylo už nějakou dobu zavřené, takže tam byli s Harveym jediní obyvatelé. Myslím, že je to sblížilo. Asi i proto, jaká tam vládla zima.
Film Grandhotel Budapešť se odehrává sice ve fiktivní zemi, ale ve středoevropském regionu. A je v něm cítit řada odlesků zdejší meziválečné kultury.
Doba třicátých let a prostředí střední Evropy vyplynuly jako kulisy pro příběh Grandhotelu Budapešť zcela přirozeně. Na začátku jsem se seznámil s životem a knihami Stefana Zweiga, speciálně s jeho pamětmi Svět včerejška. Napsal je nedlouho před tím, než spáchal sebevraždu, už v brazilské emigraci, kam utekl před Hitlerem. Je v nich zvláštní nostalgie po dávných časech, což pro Zweiga bylo období ještě před první světovou válkou, stýskalo se mu po Rakousku-Uhersku.
Kousek té nostalgie jsme se přes postavu Gustava pokusili dostat i do filmu. Tu jsem spojil ještě s mým výborným kamarádem Hugem, o kterém jsem chtěl natočit film už dávno a který v sobě jakýsi nostalgický smutek nosí taky. Přidali jsme prostředí hotelu, odlesk kinematografie třicátých let a bylo hotovo.
Výsledek je takovým gulášem, je tam hodně různých středoevropských detailů.
Střední Evropu vnímám samozřejmě přes knihy, filmy, nicméně jezdím sem už patnáct let a mohl jsem tak do filmu zařadit i hodně věcí, na které jsem tu při svých cestách osobně narazil.
Třeba při výstavbě kulis dvou měst, v nichž se odehrává děj filmu, jsme mysleli hlavně na historickou architekturu Prahy a Karlových Varů a na to, jak se v nich odrážely různé ideologie minulosti. V Polsku jsem zase poznal zubrowku, tamní vodku, podle níž se jmenuje fiktivní středoevropský stát, v němž se příběh odehrává. Při skládání hudby jsme zase navazovali na ruskou tradici – v jejím centru je zvuk balalajky. A tak dále.
Když mají ta filmová města tolik společného s Prahou a Karlovými Vary, proč jste svůj snímek nenatočil u nás a neutratil trochu ze svého rozpočtu v Česku?
Chtěl jsem, jenže tehdy zde ještě nebyla vyjasněna legislativa ohledně finančních pobídek pro zahraniční filmaře. Taková je dnes realita. To, kde film natočíte, rozhodují podmínky, které vám dané místo může nabídnout. A tak jsme neskončili v Česku, ale v Německu. V Görlitzu, přímo na hranicích s Polskem, jsem nalezli ideální interiér pro prostředí haly hotelu.
Filmové premiéry
Vypadá ve filmu velkolepě. Prý jste dokonce chtěl celou budovu koupit.
Slouží v současnosti jako obchodní dům. Ale abych ji zachránil, na to jednak nemám dost peněz a taky nevěřím, že by se mnou chtěl někdo z mých blízkých zrovna v Görlitzu žít. I když je pravda, že na cenu jsem se ptal. Chtěli milión eur.
Mluvil jste o kinematografii třicátých let. Odrazila se ve filmu nějak vaše záliba v díle původem německého režiséra Ernsta Lubitsche?
Ano, on a Zweig mě ovlivnili asi nejvíce. Lubitsch je evropský režisér a jeho skvělý snímek Obchod za rohem se odehrává v Budapešti, ale natočen byl v Los Angeles. Chtěli jsme se pohybovat na hranici mezi evropskou a americkou kinematografií. Grandhotel Budapešť má vypadat, jako by ho natočil Evropan z Berlína, Oděsy nebo Varšavy v Hollywoodu.
Rozhovor vznikl při příležitosti pražské premiéry filmu. Jsou do něj zakomponovány odpovědi z osobního setkání i z tiskové konference pro novináře.