Článek
Říkáte, že lidé ve Spojených státech přestávají chodit do kina…
Pořád ještě chodí na velké blockbustery o superhrdinech a různých avatarech, protože je chtějí vidět na velkém plátně. Na druhé straně jsou tu nízkorozpočtové snímky, na něž sice ve Státech nikdo nepřijde, ale které mají šanci získat určitý ohlas na festivalech nebo v Evropě. Středně velké filmy, tedy takové s rozpočtem mezi 20 a 50 milióny dolarů, jaké obvykle natáčím já, se v Americe už téměř přestaly vyrábět.
Není šancí pro tvůrce, jako jste vy, televize?
Šance to je, navíc kvalita původní televizní tvorby dneska převyšuje většinu filmové produkce a mnoho velkých režisérů včetně Martina Scorseseho s televizí spolupracuje. Mediální domy jsou schopny a ochotny utrácet velké peníze a v televizním seriálu můžete odvyprávět rozsáhlý, hluboký příběh v řekněme deseti epizodách – a když budou úspěšné, dovolí vám natočit další sérii. Takže i já jsem se televizi upsala a momentálně pro ni chystám dva seriály. Ale přesto bych radši zůstala u filmu.
Proč?
Ráda bych zachovala ten dvouhodinový formát a vypravěčskou stručnost, která s ním souvisí. A v neposlední řadě si s filmem spojuju určitou vizuální kvalitu, kterou nejlíp oceníte na velkém plátně. Úpadek kinematografie je značná ztráta, stejně jako přechod od analogového filmu k digitálnímu.
Jsou v současné kinematografii zřetelné nějaké trendy, které vás naopak baví a inspirují?
Moc se mi líbila například Anomalisa, kterou spolu udělali Charlie Kaufman a Duke Johnson, miluju její kreativitu a neobyčejnou animaci. Sama chci natočit snímek, který bude živé herce s animací kombinovat. Ostatně mou velkou inspirací je i Jan Švankmajer, s jehož tvorbou jsem se seznámila v sedmdesátých letech v Praze a inspirovala se jí v některých výtvarných pasážích ve Fridě. Zajímají mě nové postupy, jimiž lze ve filmu lépe vyjádřit příběh – chci vytvářet živoucí malby. Ale třeba trojrozměrná technologie mě neoslovuje; 3D brýle nejsou přirozeným způsobem, jak vnímat skutečnost.
Vaše tvorba vychází z „vysoké kultury“, adaptujete Shakespeara, režírujete opery… Ale vytvořila jste také divadelní přepis komiksového blockbusteru o Spider-Manovi. Jak to jde dohromady?
Ale já Spider-Mana nevnímám jako něco pokleslého – vždyť vychází ze starořecké pověsti o Arachné, tkadleně proměněné v pavouka. Hodně lidí si myslí, že jsem takové pojetí do Spider-Mana nějak uměle dosadila, ale ono je přítomné už v tom původním příběhu! „Nízká kultura“ nemusí být jednoduchá, prázdná a hloupá. Lví král je tentýž případ. Adaptovala jsem pro divadlo populární animovaný film a pojala ho jako dílo mnoha úrovní, přičemž ne všechny jsou mi stejně blízké, ale snažila jsem se, aby všechny byly funkční. Líbí se mi, co říkají bratři Quayové, kteří dělali animace ve Fridě a jsou mimochodem taky velcí obdivovatelé Švankmajera: „Umění je jako výtah s deseti podlažími – divák může vystoupit v kterémkoli z nich, ale všechny jsou mu dostupné.“
Z filmu Frida (režie: Julie Taymorová, 2002)
Funguje to také naopak, u „vysoké kultury“. I čtyřleté dítě si může užít mou verzi Kouzelné flétny, ačkoli samozřejmě nechápe komplexnost Mozartovy hudby. Popravdě, komplexnost Mozartovy hudby nechápu ani já.
Přes to všechno to vypadá, že vás hollywoodští producenti berou jako režisérku filmů pro příliš náročné publikum, a zdá se skoro jako zázrak, že vám umožnili natočit velkorozpočtový snímek Across the Universe.
Ačkoliv se Lví král stal nejúspěšnější divadelní inscenací v dějinách, Hollywood se mě pořád trochu bojí. Across the Universe, muzikál s písněmi Beatles, nebyl původně můj nápad – byla to vlastně práce na zakázku. Oslovil mě člověk z firmy Sony, že mají práva na všechny beatlesovské písně, a jestli bych na jejich základě nechtěla vytvořit divadelní inscenaci. Začali jsme na tom pracovat společně se spisovatelem Salmanem Rushdiem, kterého jsem přizvala, protože vím, jak miluje rokenrol, a protože se mi velmi líbil jeho román Zem pod jejíma nohama. Ale posléze přišel nový producent, Across the Universe se změnil na filmový projekt a Salman byl nahrazen jinými spoluscenáristy, což ho tenkrát myslím docela naštvalo.
Musela jsem potom se studiem bojovat i o konečný střih, protože chtěli vyhodit téměř všechno, co ten film dělá zajímavým – politiku, LSD, černošskou problematiku i lesbické motivy. Taky chtěli změnit titul na All You Need Is Love, protože věřili, že na nekomplikovanou zábavu s písničkami Beatles přijde víc lidí. Naštěstí zkušební projekce, kterou pro tu svou okleštěnou verzi uspořádali, dopadla velice špatně, takže se mi podařilo zachránit svůj původní koncept – zachytit vývoj Beatles od nevinného, nekomplikovaného rokenrolu padesátých let až k psychedelické a zároveň protiválečně angažované tvorbě let šedesátých.
Viděl snímek Across the Universe někdo ze členů Beatles?
Líbil se Paulu McCartneymu – a pro mě byl velký zážitek, když jsme film společně sledovali a on si začal spolu s herci na plátně pobrukovat svoje skladby. Ocenila ho i Yoko Ono, která měla problém pouze s jednou písní, jež byla napsána pro ni, kdežto my ji zasadili do jiného kontextu. Přesto se Across the Universe nestalo komerčním hitem, jak by si myslím zasloužilo; studio zanedbalo propagaci a také vyrobilo špatný plakát, který nikoho z mé generace nemohl přesvědčit, že ten snímek není jen banální romance.
A jak to vypadá s financováním vašich chystaných projektů?
V současnosti se snažím realizovat tři filmy, ale není to snadné, protože v Americe nemáme systém státní podpory a moje snímky nejsou komerční – první je magickorealistický příběh o jaguárovi, jenž se chce stát člověkem, druhý je „akční romance“ o Bludném Holanďanovi, který se zamiluje do námořnice, a třetí je muzikál založený na indické legendě, ale ten asi nejdřív zkusím prosadit na divadle. Už jsem zmínila své dva televizní seriály a kromě toho budu od ledna režírovat na Broadwayi. Vždycky mám rozpracováno víc věcí najednou, protože u některých může shánění peněz trvat třeba taky dvacet let.
Před časem jste prohlásila, že když žena neuspěje, je pro ni těžší než pro muže dostat druhou šanci. Pořád si za tím stojíte?
Rozhodně! O emancipaci se v Hollywoodu sice stále hodně mluví, ale nic se nemění. Úspěšné režisérky vám dokážu spočítat na prstech jedné ruky, producenti je nenechávají točit velkorozpočtové filmy. Ostatně také k Fridě jsem se dostala až poté, co ji odmítli Alejandro Iñárritu a Alfonso Cuarón, a celý ten projekt o skvělé mexické malířce vznikl jedině díky mnohaletému trpělivému úsilí jiné ženy – herečky Salmy Hayekové. Snad se i ve filmařském oboru situace trochu změní, až budeme mít v Americe prezidentku.
Věříte, že Hillary Clintonová porazí Donalda Trumpa?
Doufám v to. Sledovala jsem teď demokratický konvent, včetně projevů Billa Clintona a Michelle Obamové, a plakala jsem dojetím. Než bylo Hillary Clintonové třicet, udělala toho pro lidi – ať už šlo o děti, nebo oběti znásilnění – víc než spousta z nás za celý život. Ale ona zkrátka není okázalá, neumí se prodat v médiích, proto je proti ní Trump tak silný. Je to šílenec, misogyn, má za sebou šest bankrotů, jde z něj strach, ale je prostě celebrita. Od doby, kdy Kennedy porazil Nixona, má televize příliš velký vliv na směřování naší společnosti.
Odkud se podle vás bere strach, z nějž Trump těží?
Nevím, nejsem politoložka. Ale i já vidím, jak se v poslední době všechno mění k horšímu – německá kancléřka Angela Merkelová je geniální politička, ale možná ji zbaví úřadu jen proto, že projevila soucit. Nejvíc mě štve, že lidé jako Trump dělají přesně to, co Islámský stát chce. Čím halasněji vyhlašují „válku islámu“, tím více muslimů se bude radikalizovat. Když jsem sledovala zmíněný sjezd demokratů a viděla společně lidi všech barev, cítila jsem hrdost na to, že jsem Američanka. Při sledování počínání republikánů cítím přesný opak. Spojené státy jsou dnes rozdělené na dvě poloviny a bojím se, že se situace může snadno zvrhnout v násilí a třeba i v občanskou válku. Tu jsme u nás dlouho neměli.
