Článek
Představuju si, že si po svém vítězství štědře nalil skotskou, zabořil se do polstrovaného křesla a dlouze přemítal, za kterou ze svých zásluh cenu vlastně dostal. Měla to být původně rutinní údržba autorského ega, ale pak se to trochu zvrtlo…
Nepotřeboval víc než pár loků ke konstatování, že židovská lobby za jeho úspěchem nebude. Její lídři si jistě pamatují Rothovu jízlivou prvotinu Sbohem, město C (1959), kde jako židovský autor líčí svou náboženskou komunitu i s „jejími slabostmi a nedostatky“. Židy v ní neperzekvuje vnější nepřítel, život si dokážou kvalitně otrávit sami. Aby toho nebylo málo, Roth odmítl nevyřčený konsenzus po holocaustu bychom jim už měli dát pokoj i v další kontroverzní knize Portnoyův komplex (1969) a na výtky jen suše odvětil: Kolik Židů tak, jak je známe, je schopno zabít nožem syna, protože věří, že to po nich žádá Bůh?
Nebude v tom jistě ani ta hromádka Rothových nevyrovnaných knih z osmdesátých let, kdy od něj veřejnost postupně přestala očekávat literární událost a kritici usoudili, že už na něm nemusejí tupit svou jízlivost. Pak ale přišla tři zásadní díla z přelomu tisíciletí: Americká idyla (1997), Vzala jsem si komunistu (1998) a Lidská skvrna (2000). Za Idylu získal Pulitzerovu cenu, za zbylé dvě řadu dalších ocenění a konečně i respekt většiny literárněvědné obce.
Úplně vidím, jak se Roth zrovna nad svou sklenkou sebevědomě usmál.
Knihy spojují témata obvinění a očištění a to, že jejich autor pocit zmaru, lidské sobeckosti a nespravedlnosti rozšířil z židovských komunit na celou společnost. Co všechno, ptá se opakovaně, jsme schopni popřít, abychom se zavděčili většině, dokázali stáhnout její kostnatý obviňující prst a mohli se vrátit zpátky ke svým proseděným existencím?
Lidská skvrna představuje hrdinu Colemana Silka v době, kdy na nepatrné hemžení pod sebou shlíží z profesního i sociálního vrcholu. Váženého univerzitního profesora a šťastně ženatého otce čtyř dětí jako by nemohl nikdo a nic pošpinit. Jenže Silk označí dvě studentky, které opakovaně chybějí na jeho seminářích a které nikdy neviděl, za přízraky. Vzápětí vyjde najevo, že dotyčné jsou afroamerického původu a „nekorektní“ označení berou jako urážku. Nepřátelsky naladění kolegové Silka donutí rezignovat. Ten se zprvu uchýlí k boji za očistu svého jména, ale po smrti manželky a odklonu dřívějších přátel poznává, že jediným důstojným řešením je mlčení.
O ústrcích začne vyprávět až přistěhovalému spisovateli Nathanu Zuckermanovi. A až před ním je Silk schopen demaskovat svůj kdysi skvostný život coby kupku prospěchářských lží, včetně toho, že se navzdory svému afroamerickému původu vydává po celou dospělost za bělocha, za falešnej sněhobílej ksicht.
Roth tak nejenže popisuje coby nejspolehlivější klíč k úspěchu popření sebe sama, své přirozenosti i etnických pout, ale také to, že není možné dosáhnout přiměřeného postavení bez důmyslného konstruktu lží. Přičemž jiná varianta, Silkův závěrečný pokus o život v pravdě, vede k zpřelámanému tělu a nadobro zhuntované pověsti, které nakonec lehce uvěří i jeho vlastní děti. Neštěstím není špatný výběr životní cesty, ale neexistence té správné. Rothovy postavy v jeho posledních knihách Pokoření (2009) nebo Jako každý člověk (2006) pak nalézají smíření už jen v definitivnosti smrti.
Philip Roth má na kontě více než dvě desítky úspěšných děl a stále vydává další.
To jsou všechno témata dostatečně neřešitelná, aby bylo snazší vylhat se z jejich dekonstrukce udělením metálu. Ale zase tak snadné to Roth s porotou Man Bookerovy ceny neměl. Byla tu totiž ještě jedna z jejích tří členů, svérázná Carmen Callilová. Vzpomínka na ni teď Rotha stojí další mocný hlt.
Jistě jde v jeho knihách nalézt skvělé momenty. Je chytrý, drsný, dokáže se skvěle ponořit sám do sebe, ale mimo svůj svět je plochý. Jeho egoismus ho v psaní výrazně omezuje. Čím víc ho čtu, tím fádnější mi jeho knihy připadají, prohlásila Callilová pro deník Guardian s tím, že se na protest proti volbě Rotha vzdává členství v porotě a že by radši ocenění poslala do některé ze zemí Třetího světa za ještě neznámou literární nadějí.
Ale co, může si říct alkoholem už dostatečně znecitlivělý Roth, zbylí dva porotci si vystačili, Bookerovic cenu mám doma, a když budu ještě chvilku pečlivě nablýskávat i místo vedle ní, na tu vytouženou Nobelovu placku se taky dostane. A je mi jedno, jestli mi k tomu zatleskají i nějaký ty falešný ksichty.