Alžírské arabesky. Reportážní mozaika Štěpána Kučery ze severní Afriky

„Co chcete dělat v Alžíru?“ ptá se mladý letištní policista přes neprůstřelné sklo.

„Jedu na spisovatelskou rezidenci,“ odpovídám, i když co chci dělat v Alžíru, vlastně nevím.

„Vy jste spisovatel? Jakou máte profesi?“

„Novinář,“ přiznám.

„Jméno vašich novin?“

„Právo.“

„Bravo?“ vzhlédne mladý policista se zájmem.

Napíšu název na lístek, on ho přepíše do svých papírů. Pak se jde radit se starším kolegou, společně se vracejí k přepážce.

„Vy jste spisovatel?“ ptá se pak starší kolega nedůvěřivě. „Jméno vaší knihy?“

„Největší lekce dona Quijota.“

„Co je don Quijote?“

„To je román. Je to román o románu. Ta moje knížka. O Cervantesovi. V Alžíru,“ koktám.

„Co je Cervantes?“

Líčím zápletku lámanou francouzštinou.

„Je to historický román,“ dodám na vysvětlenou, i když to není pravda.

„Píšete o Alžíru v dobrém?“

„Jedině v dobrém!“ nezaváhám tentokrát.

„Pak vítejte v Alžíru,“ rozhodne starší policista. „Budete tu vždy vítán.“

„Vždycky když přijedu do Evropy,“ vypráví můj alžírský nakladatel, „uvědomím si, jak jsou tam lidé ohleduplní, pozorní k sobě navzájem, ne jako tady.“

Sedíme v podniku, kde se scházeli alžírští intelektuálové v časech odporu proti francouzské koloniální nadvládě, pijeme víno z Kabylie, starší servírka má výstřih na místní poměry nezvykle hluboký. Nakladatel je frankofonní bonviván, a když mluví o nějaké knize, když říká Ce roman est magnifique!, vychutnává si slovo magnifique, jako by právě zažíval gurmánské potěšení. Mluvíme linguou frankou jako v časech, kdy tu byl zajatcem Cervantes, jen ta naše se skládá z anglických a francouzských slov.

„Tvrdý život asi dělá tvrdé lidi,“ řeknu a vybavím si množství žebrajících mužů i žen s dětmi, které jsme potkali na ulici cestou sem. Když jsme předtím odpoledne seděli na zahrádce kavárny, před sebou dvě kávy a dvě plastové lahve s vodou, zastavila u plotu zahrádky chudá rodina a otec nás požádal o vodu pro děti. Nakladatel jim podal svou, zanedlouho si jedno z dětí přišlo i pro moji. Jak by takové setkání dopadlo v Evropě, těžko říct.

„Evropa je místo humanity, prozatímní vrchol civilizačního pokroku,“ pokračuje nakladatel, nad mísami s kuskusem se vznáší cigaretový kouř.

„A co když si tu humanitu může dnešní Evropa dovolit jenom díky svojí koloniální minulosti, díky genocidám páchaným v Americe i tady v Africe?“ nadhodím, věrný dobrému evropskému zvyku všechno zpochybňovat. „Co když jenom díky blahobytu vzniklému drancováním ostatních částí světa mohl v Evropě nastat takový rozkvět věd a umění?“

„Rozhodně to tak bylo, ale to na věci nic nemění. Já se necítím být žádnou vykořisťovanou obětí. Právě proto, že moji předkové se na civilizačním růstu Evropy podíleli – nedobrovolně, ale podíleli –, jsem taky já jeho součástí. I my v Africe jsme se o tohle zasloužili, všichni jsme jedna lidská rodina.“

Kabylské víno chutná výtečně, a tak řeknu něco patetického ve smyslu, jak krásné je slyšet takovou smírnost v časech, kdy mediální realitě vládne spíše nesmiřitelné rozdělování. V tu chvíli mě ani nenapadne, že běžní Alžířané, kteří nedostanou víza, nemají možnost humanitu Evropy zakusit a jejich pocit koloniální křivdy bude asi silnější než u mého nakladatele.

„Nejsem proti rozdělování,“ dovysvětlí mi. „Ale mělo by vést jinudy než po hranicích států. Budu si blíž s humanistou, ať žije v New Yorku, nebo v Moskvě, než s islamistou, který chce humanitu zničit, i kdyby to byl můj pokrevní bratr. Víte, problém Alžírska je náboženství. To lidem říká, že se budou mít dobře až po smrti – proto nechtějí pracovat na zlepšení svých životů tady a teď.“

„A jsou šťastní? Pomáhá jim v tomhle víra?“ ptám se, protože povzbuzen vínem bych rád zpochybnil i ateismus.

„Myslím, že hluboko uvnitř šťastní nejsou.“

(volně podle knihy Christiane Achourové a Zineba Ali-Benaliho Contes algériens)

„Náš dům je zelený. Je uzavřený mocí Boží a otevírá se železem. Hádej, co to je?“

„Zelená je barva islámu… Takže je to svatá válka proti nevěřícím?“

„Těsně vedle. Je to meloun.“

„Krávy slzí, když se jim dostane do oka nečistota, zrnko prachu, nemusí na tom být nic mimořádného,“ vysvětluje emeritní ředitel Tassilského národního parku. Ukazuje mi ve své knize Paměť kamenů velkoformátovou fotografii jednoho z nejpůsobivějších uměleckých děl v horách Tassili, nazývaného Plačící krávy. Tahle rytina, jejíž stáří se odhaduje mezi sedmi a osmi tisíci lety, je vlastně možná jedno z nejpůsobivějších uměleckých děl vůbec.

Přitom nezobrazuje o moc víc než tři kravské hlavy sklánějící se k zemi, jako by chtěly pít. Své jméno rytina dostala proto, že v oku každé z krav je zřetelně vidět slza. Umělec, srostlý se svou krajinou, zjevně věděl, co dělá – kompozice je geometricky přesná, linie kravských hlav i naznačených nohou jsou vzdušné, elegantní a vyryté tak, aby patřičně odrážely sluneční světlo. Jak se slunce přes den pohybuje, vyvolává na vyhlazené skulptuře hru světel a stínů, takže vzniká iluze, jako by se do pohybu dávaly i krávy.

„Nejkrásnější je chvíle při západu slunce, kdy se celá ta scéna zbarví dozlatova,“ dodává emeritní ředitel, kterému je dnes devadesát let, ale když vypráví o pravěkém umění v Tassili, působí svěže, že by mohl znovu vyskočit do velbloudího sedla.

Plačící krávy stojí v místě, kde před tisíci let snad bývalo napajedlo, a dodnes se tu po dešti skalní prohlubeň dočasně naplňuje vodou, což dotváří dojem, že krávy opravdu přišly pít.

Místní legenda vypráví, že rytinu zhotovil pastýř, který ve vysychající krajině marně hledal vodu pro své stádo a rozhodl se zachytit beznaděj krav, když sledoval, jak jedna po druhé umírají žízní. Taková legenda se dobře vypráví v časech klimatické krize.

„Ale ta rytina může být i oslavou,“ říká emeritní ředitel. „Tehdejší lidé krávy uctívali, ostatně vděčili jim za mnohé. Máme indicie, že předtím lovci a sběrači neznali pojem otcovství, narození dítěte si nespojovali s pohlavním stykem, a teprve pozorování divokých turů – které později domestikovali – je naučilo žít v rodinách. Tehdejší pastevecká kultura věřila, že svět – v rytinách ho znázorňují jako neurčitý meandrující obrazec – stojí na rozích obrovské krávy. A když přijde zemětřesení, znamená to, že kráva přesouvá svět z jednoho rohu na druhý.“

Žádná interpretace Plačících krav není stoprocentní, můžeme se tedy pokusit o vlastní výklad. Co když ta vědoucí zvířata, ta božstva nesoucí na svých rozích celý svět, už tisíce let pláčou nad člověkem?

„Plačící krávy? Ano, znám, viděl jsem je na obrázku. Dole na jihu jsem nikdy nebyl. Já vím, poušť je magická… To jiné plynutí času, ty hvězdy, to ticho… Ale já nejsem Simon ani Garfunkel, abych jezdil poslouchat sound of silence.“

Bavím se s kamarádem na terase hotelu El Džazajr, ostrově uprostřed města, kde se smí pít alkohol venku, vně zakouřených hospodských zdí.

„Mám rád města, architekturu,“ pokračuje. „Určitě se běž tady v Alžíru podívat na Cathédrale du Sacré-Coeur, to je zajímavá brutalistní stavba, věž připomíná jaderný reaktor. I když vlastně vy ve východní Evropě asi máte dost vlastního brutalismu.“

„I jaderných reaktorů,“ přikývnu. „Ale poušť nemáme…“

„Pro mě je poušť taky jako cizí země. Já jsem Amazigh, to znamená svobodný člověk, ale říkají nám Berbeři. Každá oblast, každý region tady má svoji kulturu. Třeba v Oranu na západě, tam se pořád drží silný vliv Španělů, ani je tolik nezasáhla občanská válka v devadesátých letech, ta naše černá dekáda.“

„A Alžír občanská válka změnila hodně?“

„Naši rodiče, kteří válku zažili naplno, se o nás dodneška bojí, když jdeme večer ven. Za války se chodilo ven jenom na nákup a pak hned domů. Moje generace to tolik nevnímá – byli jsme tehdy děti, ani já na černou dekádu nemám žádné hrůzné vzpomínky. Rodiče občas mluvili o tom, kdo další z rodinných známých je zabitý, ale říkali to spíš informativně, aby nás neděsili, ty emoce sdíleli asi jenom mezi sebou. Během války zemi opustilo hodně intelektuálů, ale taky třeba psychoterapeutů, což se ukázalo jako problém, protože když válka skončila, lidé neměli nástroje, jak svoje traumata řešit. V roce 2005 se u nás konalo referendum, kde se schválila amnestie pro islamisty. Směli sejít z hor a vrátit se do měst, dostali od vlády peníze, otevřeli si obchůdky. Ale tím to trauma nezmizelo, lidi pak potkávali na ulici člověka, který zavraždil jejich blízké…“

„Takže od té doby je Alžír konzervativnější?“

„Usadil se tu takový nejasný strach a zapouzdřenost. Vlastně ani nevím, proč dneska v Alžíru panují taková nepsaná pravidla, jako že se nesluší, aby žena kouřila na veřejnosti. Před černou dekádou to tak nebylo. Asi je to i tím, že během války hodně lidí odešlo z Alžíru do Evropy nebo do Kanady a místo nich se sem přistěhovali lidé z jiných oblastí, často z venkova. Proto se tu taky dneska hůř otevírají třeba environmentální témata, těžko lidem původem z vesnice vykládat něco o konzumerismu a principech dobrovolné skromnosti – pro ně to je, jako by po nich někdo chtěl, aby byli znovu chudí. No, takže v Oranu je zkrátka daleko svobodnější atmosféra než tady, víc nočních podniků, běžně tam vidíš ženy, jak se chodí večer bavit ven, to se tady tolik nestává, kromě míst, jako je tohle.“

U okolních stolů sedí muži i ženy, mladí i staří, místní i cizinci, snad jenom kočky procházející mezi stoly připomínají, že jsme pořád v Alžíru. Kočky jsou svobodné napříč regiony a baví se po svém – jedno kotě vedle našeho stolu se právě snaží ulovit švába.

„Muslimové kočky milují,“ povídá Amazigh, když vidí, že si kotě fotím. „Taky mám doma kočku, jmenuje se Camus.“

„Taky mám doma kočku, černou, jmenuje se Baghíra podle Knihy džunglí,“ souzním.

„To jsem rád, že nejsem jediný blázen, co dává kočkám literární jména.“

„Existuje vlastně nějaká alžírská národní identita, když se od sebe regiony tak liší?“ navážu na předchozí.

„Je to těžké, spojit tolik různorodosti v jednu identitu. Na školách se v dějepisu probírá vlastně jenom období kolonizace Francouzi a válka za nezávislost. Neučí se, co bylo předtím ani co bylo potom. Jako by nás měl stmelit společný nepřítel – Francie. Četl jsem nějaké rozhovory s tebou ve vašich online novinách – překladač DeepL kupodivu na češtinu funguje docela dobře – a v jednom z těch rozhovorů říkáš, že v Cervantesových časech byl Alžír liberálnější než tehdejší Evropa. To je určitě pravda, jenže naše děti se to ve škole nedozvědí.“

Vzpomenu si, jak mi emeritní ředitel Tassilského národního parku vyprávěl, že v dobách, kdy vznikaly jeskynní malby, tvořila jedinou hranici řeka Nil. A že umělé hranice mezi státy, jako je ta mezi Alžírskem a Marokem, by byly pro tehdejšího člověka něco nesmyslného; ostatně ani pro dnešní nomády ty čáry na mapě prý nic neznamenají a oni svobodně kočují mezi státy, které si mezi sebou rozdělily saharskou poušť.

Ovšem pevnost některých jiných hranic poznal sám emeritní ředitel – když měl před devíti roky letět do Británie přednášet na konferenci Oxfordské univerzity, britské úřady mu neudělily vízum, prý z obavy, aby tehdy jednaosmdesátiletý badatel nechtěl do Anglie imigrovat. A já se zase dneska dozvěděl, že alžírské úřady neudělily vízum české fotografce, která měla za mnou přiletět a svými fotkami doprovodit tyhle arabesky.

„To je mi líto…“ řeknu nad tím vším.

„Ale dneska hodně lidí tady ze severu jezdí na jih do pouště na výlety, Tuaregové zase cestují na sever. Zdejší cestovní kanceláře myslím pro porozumění mezi regiony udělaly víc než naše vláda,“ pokračuje Amazigh.

„Někteří současní intelektuálové se snaží vyložit naši národní identitu asi takhle – ať je každý hrdý na svůj region, svoji kulturu, a zároveň respektuje ostatní. Tak nějak by možná mohla vypadat identita pro celý svět.“

Křest knihy Štěpána Kučery Alžírské arabesky se uskuteční ve čtvrtek 21. září od 18.00 na lodi Avoid kotvící na pražské náplavce.