Alkohol je všude, říká dánský režisér Thomas Vinterberg

Máte pravdu, že Chlast je hlavně oslavou života. Naši čtyři hrdinové se dostali do bodu, kdy jim chybí zvídavost, nadšení, energie, touží zase „obživnout“. Z vlastní zkušenosti jsem ale nevycházel. Až donedávna – určitě v době, kdy jsem psal scénář – jsem vedl skvělý a radostný život. A ani od loňského května, kdy jsem v Belgii přišel o dceru, v něm není místo pro žádnou krizi středního věku. Zažívám něco o dost horšího. Nechybí mi zvídavost, chybí mi moje dcera.

Ano, zemřela při autonehodě čtyři dny po začátku natáčení, na cestě z Paříže. Jediným opravdovým důvodem, proč s filmováním pokračovat, byl její dopis, který mi poslala z Afriky pár měsíců předtím. Píše v něm, jak bezpodmínečně se do toho projektu zamilovala. Bývala ke mně někdy až brutálně upřímná, ale tenhle scénář jí sedl. Tak jsme film dotočili pro ni.

Je jako báseň: plný významů. Navíc se v něm odráží ten kontrast mezi mládím a středním věkem. Pamatuju si, jak mi bylo šestnáct a zamilovaný jsem ve čtyři ráno trhal kytky na zahradě komuny, kde jsem tehdy žil, a cítil se nekonečně lehký a šťastný. Byl to jeden z určujících momentů mého života, každý den toužím, aby se vrátil. I mé postavy po tom touží. Proto ten citát.

Narazili jsme na ně během rešerší. Uvědomili jsme si, kolik významných osobností bylo v důležitých chvílích namol. Chtěli jsme i ukázat, že opilství není jenom fenomén malého dánského národa, ale že jde o globální záležitost. Navíc mi ty klipy přišly dost vtipné.

Hodně nás zajímalo, jak alkohol promluvil do světových dějin. A při tom nemůžete Churchilla vynechat. Přemýšleli jsme, jak mohl učinit tak iracionální rozhodnutí, jako je poslat dva tisíce civilistů v rybářských lodích do Dunkerku, přímo do války. Byl u toho opilý? Nejspíš ano, protože pokud vím, pil víceméně denně. Rozhodl by se stejně střízlivý? Je tohle rozhodnutí, které uděláte, jen pokud v sobě máte „extra dávku odvahy“? Proto jsme se o Churchillovi hodně bavili.

Chlast je ovšem film především o běžných lidech, o každodenním životě čtyř učitelů. Churchill pro nás byl důležitý jako příklad něčeho, na co narážíme všichni. Jen se zamyslete – kolik znáte párů, které se daly dohromady za střízliva? Asi jich moc nebude. Alkohol je všude.

Psaní scénáře mi dlouho vázlo, nemohl jsem s ním pohnout – až do dne, kdy mi došlo, že by postavy mohly být učitelé. Najednou to do sebe zapadlo. Učitelé jsou bez ohledu na svůj věk s mládím neustále konfrontováni, navíc jsou jako lovná zvěř, která musí každodenně předstoupit před hordu predátorů – své studenty. Podle mého jsou učitelé hrdinové, líbilo se mi být chvíli na jejich straně.

Herci i já jejich minulost známe a doufáme, že z filmu poznáte, že spolu už něco prožili. Nemyslím si, že publikum potřebuje vědět víc. Pokaždé, když vytvořím postavu, vymyslím nejen tu část, kterou pak vidíte na plátně, ale právě i její minulost, budoucnost, tajemství, touhy, všechno, i to, co se přímo neřekne, ale co doufám, že divák aspoň zčásti implicitně vycítí.

Nechtěli jsme, aby náš film jen zastával morální stanovisko ve smyslu „alkohol je zlo“. Nenajdete v něm moje odpovědi, pouze moje otázky. Šlo nám o otevřené dílo. A o rovnováhu mezi humorem a dramatem se snažím vždy. Ostatně i můj starý film Rodinná oslava, který vypráví o těžkých rodinných traumatech, jsem kdysi v jednom newyorském obchodě s videokazetami našel pod žánrem „temná komedie“. Humor mi přijde užitečný: dokáže lidi otevřít, jak postavy, tak diváky. Nicméně my chtěli doříct celý ten příběh. Fascinovaly nás oba konce té alkoholové křivky. Fakt, že se díky němu můžete uvolnit a pozvednout svou konverzaci – a zároveň můžete jeho vinou zemřít.

Myslím, že celkem civilizovaný. Když jsem psal scénář k filmu Hon, občas jsem u toho popíjel koňak a bylo to skvělé, nebyl jsem ani opilý, ani střízlivý. Dosáhl jsem něčeho, o co se snaží i postavy Chlastu. Nevýhoda je, že mám dost strukturovaný život, takže na alkohol není čas.

Pití má několik fází. V té první jste lepší verzí sebe sama. Ve druhé musíte pít, abyste se znovu stali sami sebou. A ve třetí musíte pít, abyste se netřásli a nebylo vám špatně. Já doporučuju zůstat ve fázi jedna. Jakmile se dostanete do dvojky, přestaňte pít. Chvíli počkejte – a pak se můžete vrátit do fáze jedna.

Ale náš film není jen o alkoholu. Je o stavu bez kontroly. Pro něj totiž už v našem světě nezbývá moc místa. Zvlášť mladí lidé mají dneska všichni chytrý mobil, neustále se musí nějak projevovat na sociálních sítích, musí si rozvrhnout vzdělání, budoucnost. Všechno mají naplánované. Chaosu je v jejich životech méně a méně. Myslím, že i proto je u nás v Dánsku tolik mladistvých alkoholiků, jsme v tom „nejlepší“ v Evropě. Mladí si chtějí vydobýt alespoň malý prostor, kde by byli úplně svobodní.

Neovladatelné je třeba to, když se zamilujete. A je to úžasné! Spadnete do toho, ztratíte kontrolu a najednou je před vámi něco většího než vy sám. Dostat nápad, což je součástí mé práce, je taky něco, co nejde naplánovat. Prostě odněkud přijde, ani nevíte odkud. Když si přihnete z lahve, jako byste s nekontrolovatelností uzavřel dohodu. Jdete někam, kde přesně nevíte, co se stane, na schůzku s chaosem. Začnete zase riskovat, objevovat, vrátí se vám kreativita. O tom je náš film. O ochotě riskovat a trvat si na tom, že chcete žít.

Asi proto, že je staromódnější než všechny ty drogy, které mladí taky berou. Já se chtěl zaměřit na tuhle nejklasičtější návykovou látku právě i proto, že je společensky akceptovaná, řekl bych až vyžadovaná.

Je pravda, že vždycky, když projevíte odvahu jen díky alkoholu, je v tom taky kus zbabělosti. Proč nebýt odvážný za střízliva? To je zajímavá otázka. My se jí ve filmu dotkneme jen letmo, když jedna z postav vyrazí na výlet na kánoích, na němž není opilá, ale i tak se dokáže odvázat, naplno si to užít. Připomíná mi to experiment s třiceti mladými lidmi, před které v baru postavili koktejly, přičemž půlka jich byla bez alkoholu a v půlce alkohol byl. „Opili“ se ale všichni. Někdy se můžete opít i ze života, z prostředí, v němž jste. A určitě můžete žít inspirativně, kreativně a odvážně i bez alkoholu.

My coby společnost jsme akorát začali alkohol používat jako vstupní dveře do onoho stavu, zkratku, která se následně stala neoddělitelnou součástí naší kultury.

Určitě. Vždycky mě přitahovaly skupiny lidí, kteří společně zkoušejí něco nemožného. To je pro mě vrchol solidarity. Když riskujete, hrozí vám selhání, ale jste v tom spolu. Tak jsem vyrostl – v komuně. A byl to i případ hnutí Dogma.