Článek
S překladatelkou Ritou Kindlerovou jsme se vydaly na periférii města Lvova, kde stojí starý vzácný dřevěný kostelík. Nemyslím skanzen, to místo není v žádném průvodci.
Dostat se na Ukrajině k informaci je úkol velké obtížnosti, neexistuje plán městské dopravy, o jízdním řádu ani nemluvě, člověk se prostě musí dostavit na místo, kde se hemží maršrutky (malé rozhašené autobusy, které jezdí podle neurčitého jízdního řádu a nevydávají jízdenky, takže člověka napadne, jak asi vyúčtovávají tržbu a daně, jestli je na to nějaký paušál nebo jen výpalné), a tam se zeptat. Rovněž se člověk musí zeptat řidiče, kde má vystoupit. A na místě se znovu ptát na cestu.
Dojely jsme na sídliště, mezi domy z bílých neomítnutých cihel, a stanuly u železničních kolejí. Doptaly jsme se, že ke kostelu je třeba přejít přes ně, ale žádný přechod pro pěší přes koleje nevedl (přitom po nich jezdí i rychlovlaky). Nebylo to nijak příjemné, ale přelezly jsme a vydaly se mezi paneláky takovým podivným periférním býlím, jemuž v tu roční dobu dominovaly keře rakytníku a krásná žlutá kytka, jejíž hlízy jsou jedlé a která roste všude jako invazní bylina.
Došly jsme ke hřbitovu, kolem něhož se rozprostíralo velké smetiště, na hrobech byly opršelé umělé věnce a jedna starší žena nám za deset hřiven řekla, že máme projít hřbitovem na druhou stranu a tam že už to je. Na druhé straně smetiště pokračovalo, vzadu paneláky, náhle se ale vynořil plot z kovaných železných dílců, cestičky vydlážděné, zvonice, lavičky, růžové záhony, trávník. A uprostřed starobylý dřevěný kostelík, krásný a zamčený, samozřejmě. Takový kousek ráje na smetišti.
Ve Lvově se každoročně koná Fórum vydavatelů, takový ukrajinský Svět knihy. Ukrajina sama tu je snad nejčastějším tématem nejrůznějších zpracování – od nevkusně obrazových přes beletrii až po všelijakou non-fiction literaturu.
Historik Volodymyr Vjatrovyč předčítá ze své Historie s razítkem Tajné ve věznici na Ljonském. To je ve Lvově budova nedaleko centra, několikapatrový činžák, u něhož si kolemjdoucí ani nevšimne, že se v něm odehrává něco jiného než bydlení. Dnes je tam muzeum, kde si veřejnost může prohlédnout cely či výslechovou místnost. Do dvora, na němž stojí kříž, je normálně vidět z vyšších pater domů okolo. Člověk si říká – přece se muselo vědět, co se tu děje. Ano, ale na druhé straně – co se mělo dělat? Nakonec asi nejméně zneklidňující bylo věřit, že ti lidé něco provedli a to, co se s nimi děje, se děje právem. I když nevím.
Třicátník Vjatrovyč se zabývá osvobozeneckým hnutím na Ukrajině. Na jeho čtení je nabito, diskutují příslušníci všech generací, včetně pamětníků.
Problém historiografie moderní Ukrajiny je v zacházení s materiály, u nichž není žádné spolehnutí na pravdivost a autenticitu. Pokud jde o ukrajinsko-ruské, ukrajinsko-německé či ukrajinsko-polské vztahy, skoro každý příběh by se mohl vyprávět zcela naopak. Kolaborace může být odbojem, okupace osvobozením, zrada hrdinstvím. To, oč jde, je napsat dějiny Ukrajiny z hlediska Ukrajinců. To ovšem znamená mnohé si přiznat, kriticky zhodnotit a při vysokém stupni utajení archivních materiálů nebo jejich neexistenci prostě se dozvědět.
Prezentace fenoménu zvaného žlob a s ním spojené žlobologie se konala ve snad nejidiotštějším restaurantu, jaký si lze představit – jmenuje se Sádlo. Je na hlavním lvovském prospektu a má zcela moderní interiér. Personál člověka uvede ke stolu, předloží mu jídelní lístek a dál si ho, naštěstí, nevšímá. V té restauraci si totiž nelze dát nic normálního, jídla jsou všelijak sádelnatě pojmenována, na talíř člověk může dostat sádelnou plastiku rtů, ňader nebo penisu, obložené něčím jako sushi – ještě že na Ukrajině si člověk v hospodě chodí objednávat k pultu, takže jsem si mohla klidně i neobjednat.
Postupně se do Sádla začala scházet podezřelá společnost – stárnoucí černovlasá krasavice spolu s mužem vytrénovaným z fitka, co měl na hlavě vyholené skráně a nahoře tatarský ocas a v puse řadu zlatých zubů. Do vedlejšího boxu přichází rodina, muž je obr, hlavu má vyholenou, na sobě falešné tepláky adidas. S ním dvě děti a žena, které muž předává tričko s ohavným obtiskem na prsou, žena si je obléká přes to, co už má na sobě, raduje se a říká „Miluju tě“. Děti se smějí a jsou šťastné. Vedle mě sedí starší žena v červeném svetru, která mi napřed vynadá, že je jinde, než chtěla být, pak se zamračí, že mám program festivalu a ona ne, pak mi ho zabaví a začne si z něj vypisovat.
Na zdech visí obrazy – boschovské výjevy s podivnými bytostmi, jejichž nosy jsou současně i vyměšovacími a pohlavními orgány. A na druhé stěně jsou fotorealistické portréty, každý ve zlatém rámu, který je seskládán z motivů pistolí, boxerů, šperků a jiných atributů moci a sexu.
Pro slovo žlob jsem v češtině nedokázala najít ekvivalent. Slovo buran nebo křupan je cítit venkovem, zatímco žlob je z města. Primitiv taky úplně nesedí, nevzdělanec je příliš korektní, zbohatlík nevyjadřuje podstatu. Žlobismus je umělecký směr, který je opakem snobismu, nevkus a zbohatlictví přijímá za své. K přednášce o žlobologii se mezitím do Sádla sešli spisovatelé a kunsthistorici, ba jeden progresivní politik, a pronášejí teoretizující proslovy. Pak jsou k mikrofonu zváni umělci-žlobisté a tu se zvedá ten obr v teplákách, je to malíř, autor těch fotorealistických portrétů ve zlatých rámech. Pak se draží katalog k výstavě žlobistů a získá ho ten muž s tatarským ocasem a zlatými zuby. Jeho černovlasá průvodkyně pózuje pro fotografa. Pochopila jsem, že výběr restaurace byl dobře promyšlen, i Sádlo je svého druhu žlob.
Jdu už domů a cestou se ještě zastavím v samoobslužné jídelně na témže prospektu a poslouchám ukrajinský pop, což je taky žlob, pak procházím v dešti kolem Národní galerie, kde jsou vystaveny nádherné středověké ikony v dřevotřískových skříňkách. Je to takový intelektuální cynismus, ta jejich žlobologie, říkám si, když míjím bronzovou postavičku Švejka na terase jedné kavárny. Kdyby člověk nevěděl, že je to estetika a umělecký směr, myslel by si, že je to takový ukrajinský nevkus.