Článek
V jejich sporu jde o podstatu performativních umění, k nimž patří na předním místě divadlo, ale už dávno ne jenom, jde o vystižení performativnosti – divadelnosti, scéničnosti – světa kolem nás. O divadlo světa, jehož jednotlivé hrací plány a v nich jednající postavy a probíhající děje nevnímáme, mnohdy nevidíme za kulisy a jsme klamáni osvětlením. A přítel teatrolog by mi to nevyprávěl, kdybychom se nesešli na jedné výstavě, která to všechno potvrzuje a rozvíjí.
V Prostějově žije už 65 let fotograf Bob Pacholík. Z těch 65 let dobrých padesát systematicky fotí a podle toho, čím zrovna v té které etapě svého života žije, obměňují se jeho náměty. Fotí i krajinu a architekturu, ale jeho nejlepší snímky jsou ty, na kterých zachytil lidi v situaci. Tak, jak to dělá i divadlo (jen na těch fotkách je samozřejmě situace zastavená). Většinou jsou to lidé z města, kde žije.
V druhé půlce července Bob uspořádal výstavu portrétů spojenou se soutěží a nazval ji Who is who. Několik stovek portrétů, sjednocených do středního formátu, vyfocených během padesáti let, černobílých i barevných, nalepil na široký pruh vlnité lepenky a natáhl kolem dokola stěn malé prostějovské galerie na pavlači. Součástí výstavy byla soutěž, kdo z návštěvníků pozná nejvíc portrétovaných, bylo nutno je uvést jménem a příjmením.
Portrétovaní byli z nejrůznějších kruhů i věkových skupin, od známých osobností umění a kultury až po místní tuláky a čerstvě narozené děti. Někteří jsou zobrazeni několikrát, v různých obdobích svého života. Ne všichni žijí v onom městě, i když všichni se v něm alespoň mihli.
Výstava a soutěž měly neuvěřitelný úspěch, lidé se nejen přišli podívat, ale při prohlížení se dávali do hovoru, vybavovali si zážitky s portrétovanými, dobírali se jejich jmen i dalších osudů, sami portrétovaní mluvili o okolnostech, za nichž portrét vznikl, a rozvíjeli vyprávění dál, přecházejíce k dalšímu portrétu a příběhu. Někteří ze zachycených jsou známi jen pod přezdívkou. Někteří jsou už po smrti, jiní k nepoznání. Návštěvníci vyplňovali soutěžní tabulky, v nichž se našly i takové zápisy jako „tož Bobe, ty lidi neznám, ale kuchyň je tvoja“.
Výstavou, která, zdůrazňuji, byla v malé zastrčené galerii na pavlači, prošlo snad celé město a každý návštěvník na ní někoho poznal. I takový jako já, protože na výstavě je i autoportrét samotného fotografa, fotky všech jeho žen a dětí a našich společných přátel, mezi něž patří i zmíněný teatrolog. Bylo to jako určovat archeologicky stáří nálezu srovnáváním letokruhů. Vezmeme-li dost velký vzorek obyvatelstva všech generací, není možné, aby v něm nebyl někdo, koho známe a kdo propojí řetěz o článek dál ke známému zase někoho jiného.
Když jsme společně výstavu sklízeli (fotograf prostě sejmul ze stěny lepenkový pás a srolovali jsme ho jako koberec i s fotkami), vyprávěl i sám autor o portrétovaných osobách a o průběhu výstavy. A celý ten dlouhý pruh vlnité lepenky pak znovu ožil i o příběhy, které jsme fotografovi vyprávěli my, kteří ho známe, o něm.
Taková jednoduchá výstava, nic uměleckého jako by na ní ani nebylo. Jen by nemohla být, kdyby Bob nefotil celý svůj život.
Ale zpět ke sporu z úvodu. Kamarád teatrolog používá pojem arte(f)akt a tím f v závorce má na mysli, že performativní umělecké dílo není ani tak uměleckým činem, faktem, jako uměleckým konáním, aktem. V případě výstavy, o níž tu píšu, se spoluaktéry stali všichni návštěvníci, i ti, jejichž portrét na výstavě není, a nakonec i já tím, že o tom píšu.