Článek
Letošní nobelista, dvaasedmdesátiletý Abdulrazak Gurnah, pochází ze Zanzibaru, malého ostrova při východním pobřeží Afriky, který patří Tanzanii, což je geograficky a civilizačně nepoměrně dál než německé Rumunsko. Před padesáti lety se ale Gurnah přestěhoval na britské ostrovy a stal se spisovatelem, který sugestivním způsobem zpřítomňuje (post)koloniální zkušenost. Dalo by se říct, že je to takový africký Rushdie, což dokonce občas sám naznačuje, když se hlásí k Rushdieho hledání a překračování hranic mezi různými kulturními a civilizačními okruhy.
Cestu ven z krize nevidím, říká držitelka Nobelovy ceny Herta Müllerová
Gurnah je však rovněž akademik, donedávna vyučoval anglickou literaturu na univerzitě v Kentu, a tak je i jeho psaní poučeno dekonstruktivní teorií, postkoloniálními studii a dalšími vlivy, které v posledním půlstoletí nabraly celosvětově na síle. Když se ale začtete do Gurnahových románů, vůbec to teorií nešustí, přestože je každému poučenějšímu čtenáři okamžitě jasné, že všechny tyto souvislosti postkoloniálního bádání má spisovatel v hlavě. Gurnahovo psaní je hutné a pestré jako proslulé Rushdieho orientální románové koberce, přitom je zde ale cítit silná rozumová kontrola nad vším, co se píše.
Zkusil jsem to s jeho knihou Admiring Silence (1996), která podobně jako Kunderova Nevědomost vypráví o možnosti či nemožnosti návratu, o proměnách minulosti a přítomnosti, o pádění času, který všechny známé a pevné souvislosti překresluje a komplikuje. Je to čtení místy až lahodné, přestože román často probírá dost nechutné předsudky a stereotypy.
„Dějiny se ukazují jako balík lží, které překrývají staletí planetárního vražedného běsnění – a hádejte, kdo jsou tu asi ti barbaři,“ píše na jednom místě Gurnah, jako by vstupoval do dnešních debat o přepisování dějin, jež se vlastně ani tak nepřepisují, jako neustále dekonstruují, přičemž je jediná historická Pravda odkládána na smetiště dějin starých, teleologických.
Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.
„Dostat cenu je skvělá věc, člověk alespoň získá nové čtenáře,“ vtipkuje Gurnah v jednom ze starších rozhovorů. I taková nobelovka za literaturu, jak už víme, je zde hlavně proto, aby se o skvěle píšícím člověku ve světě vědělo a nakladatelství mohla s menším rizikem přeložit a vydat jeho knihy.
Přestavuji si, jak asi zírali lidé po celém světě, když Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 1984 český básník Jaroslav Seifert. Kdo to je? Neznám. Seifertovy verše dnes těžko najdete v zahraničních knihkupectvích, Gurnaha mnohem spíš. I literární sláva je globálně relativní. Snad tedy africký Rushdie bude už brzy mluvit také světově neznámou Seifertovou řečí…
