Adrian T. Bell vydává nové album Night and Day: Jako indiánský stopař

Hudba je archetypální, primitivní záležitost, vibrace, na kterou se nalaďujeme, co s námi hýbe. Je to to pojivo, které drží všechno pohromadě, čerstvý vítr, který rozfoukává pavučiny, živel, bez něhož se lidi neobejdou. Je úlohou muzikantů vyjádřit lidského ducha způsobem, jakým to nikdo jiný nedokáže. Muzikant je jako indiánský stopař, co pro svůj kmen, jehož příslušníci kočují, nebo třeba taky chodí pracovat do banky, hledá vodu.

Sám jsem se ale nikdy nepovažoval jenom za muzikanta, hudba je jen jeden z mých tvůrčích ventilů. Myslím, že v sobě mám tu kreativitu, která potřebuje uvádět věci v život – a nemusí to být výhradně skrz muziku, když na to přijde, tak radši maluju. Vždycky se jen snažím být co nejpravdivější a nejupřímnější. Když si člověk nedá pozor, snadno se stane, že je třeba z textu písničky klišé; musí pořád bojovat s tím, aby nepsal jen proto, aby něco napsal. Snažím se hledat své spontánnější já.

Pořád s tou svou sólovou existencí trochu experimentuju. Melodie na desce jsou popovější, zvuk má soulovější a místy funkovější nádech s ozvěnou Motownu. Natáčeli jsme ji loni v pražském studiu Faust. S producentem Michaelem Rendallem je to vždycky vrcholný zážitek, neuvěřitelná adrenalinová jízda, silnější než jakákoliv droga. Neznám člověka, který by byl víc nabitý energií. Dokáže všechny ve studiu dotlačit k o ligu vyšším výkonům, než kam si oni myslí, že sahají jejich limity. Ve studiu se pořád něco děje, je to jako ve včelíně, někdo nahrává vokály, někdo zkouší kytarové rify, já do toho třeba píšu texty… Vždyť půlka alba včetně všech singlů vznikla právě až ve studiu. Taky mám po skončení natáčení těžké abstinenční příznaky, bez přehánění.

Poslední vyšlo asi na tři sta tisíc, plus výroba vinylu dalších třicet a přibližně stejně stál i videoklip. Dalo by se to pořídit i podstatně levněji. Já se ale rozhodl najmout Michaela jako prvotřídního producenta. Samozřejmě nemáš žádnou záruku, že se ti peníze vrátí. Na druhou stranu nejsi pod tlakem, nestojí za tebou žádná nahrávací společnost, takže si můžeš dělat, co chceš.

Spíš ne, pokud se nestane zázrak. Člověk se může dostat na nulu, když k desce odjede turné o nějakých třiceti až čtyřiceti koncertech ročně. Mám štěstí, že mám vedle hudby slušné zaměstnání se slušným příjmem. Spousta muzikantů si dnes náklady platí z vlastní kapsy, tak to prostě chodí. Nejsem ani nejmladší, ani nejtrendovější písničkář, ale věřím, že mám co říct. Tak platím, abych to mohl říkat.

Lidi je nekupují. Známí se mě normálně ptají, kde si moje album můžou stáhnout. Odkážu je na iTunes, ale oni mi hned vysvětlí, že ho chtějí zdarma. Na zbohatnutí dnes nejsou v hudbě zrovna optimální podmínky. Musíš si najít sponzora či použít nějaký crowdfundingový nástroj. Anebo si pomoct virálním videem, které dokáže udělat senzaci i z té nejmizernější písničky. Lidem nezáleží na muzice samotné, potřebují zároveň i vizuální stimulaci – a to podle mě ničí smysl hudby, nebo to aspoň písničce bere něco podstatného…

Když dělám vlastní hudbu, mám pocit větší svobody. Sólový projekt jsem potřeboval, umožňuje mi realizovat se trochu jinak. Sám se cítím spíš jako písničkář než jen jako frontman. Měli jsme v posledních letech v The Prostitutes takové napjaté období, už jsem s nimi ani nechtěl hrát. Ne že bych je přestal mít rád, ale začalo to být únavné a rutinní. Nevím už kdo – snad Tom Petty – radí, aby člověk psal jen takové hity, které se mu budou líbit. Protože hrát pořád dokola píseň, kterou nemáš ráda, je peklo.

Na druhou stranu mě hraní s nimi nakopává víc než vystupování s doprovodnou kapelou. Je dobrý, že spolu můžeme na pódiu dělat kravál, je v tom víc energie, je to hudba v tom kapelovém smyslu. Taky se s kluky z The Prostitutes známe přes deset let, a když tvoříme novou skladbu, není potřeba si už nic vysvětlovat. Baví mě na tom ta spolupráce, když chce člověk fungovat v kapele, musí se vzdát části své individuality. A hlavně, kdyby nebylo The Prostitutes, tak bych dneska jako hudebník ani neexistoval. Něčeho se nám společně podařilo dosáhnout, jsme opravdu regulérní rokenrolová kapela, ne jen parta frustrovaných fotrů s ambicemi.

V sólovém projektu toho mám logicky na starost podstatně víc, leží na mně hlavní zodpovědnost, a nedělal bych to, kdybych nebyl obklopený partou skvělých a talentovaných muzikantů, se kterými je zábava. Moje doprovodná kapela se jmenuje The Sleeper Agents – a přesně to jsou: spící agenti, kteří mají svá běžná zaměstnání a civilní životy, ale když je zavolám, tak se se mnou vydají na misi.

Naši společnou rodinu. Skutečnost, že jsem ne vykolejil, že nebydlím sám v garsonce a neprodávám nějaké blbosti po telefonu. Vždycky jsem chtěl žít, nevím, jak to říct bez patosu, ušlechtilý, pořádný život.

Jasně že by to byla nuda, kdybych neměl hudbu. Hrozně si vážím rodinného života, ale každý chlap se potřebuje nějak realizovat, aby měl život v rovnováze. Musí ho naplnit něčím vzrušujícím, něčím, co mu dává smysl. Ne že bych se chtěl srovnávat s Davidem Bowiem, ale rozumím poselství v tom jeho posledním videoklipu ke skladbě Lazarus, kde něco freneticky čmárá na papír, jako by chtěl vyjádřit svou frustraci, že toho má ještě tolik co říct, a přitom už má smrt na jazyku. Když něco tvoříš, je to zvláštní, uhrančivý pocit.

Ta zkušenost se pochopitelně nijak nahradit nedá. Když s tebou vlny hází a vidíš skutečnou podstatu toho živlu, nad nímž nemáš žádnou kontrolu, máš tak intenzivní pocit, že jsi naživu, který prostě jinde nepotkáš. Za bouřky stojíš na palubě, sakra pevně se něčeho držíš, přijde vlna, loď se nakloní – a ty se k hladině přiblížíš na tři metry; přijde další vlna – a najednou jsi nad hladinou nějakých pětadvacet metrů. Nejzábavnější je bouřka v jídelně, jediné, co zůstává na místě, je hladina tvé polívky, zatímco se celý svět pohybuje. Jo, chybí mi to naprosté osamění, které zažiješ jedině na moři. Města mě nudí, jejich obyvatelé málokdy chápou to volání dobrodružství. Ano, občas mě přepadne silná touha plout někam daleko.

Měli jsme velkou zahradu a hned za ní les. Tam jsem trávil hodiny. Hodně jsem byl s babičkou. Otce jsem se trochu bál, ale zároveň ho obdivoval. Máma byla nevysychající studnicí legrace, trávila s námi dětmi spoustu času. Ona byla tím, kdo držel rodinu pohromadě, když přišly těžší chvilky. Jasně že občas padla facka nebo jsem dostal vynadáno, ale nikdy jsem neztratil pocit svobody. Jídlo bylo vždycky na stole a legrace byla taky. Hádám, že právě tomu vděčím za tu permanentní víru, že všechno dobře dopadne, a za touhu po dobrodružství. Máma nám vždycky říkala, že můžeme být, čímkoliv chceme – a nechala nás jít do světa to zkusit. I když to pro ni muselo být dost bolestné.

Ne, vůbec. Kdybych nezažil to, co jsem zažil, byl bych někým jiným. Jsem teď mnohem bdělejší, pozornější, žiju intenzivněji než kdy předtím. Žiju v současném okamžiku, nepřemýšlím příliš o budoucnosti, jen vím, že bude kreativní. Je vzrušující, že sice nevím, co se přihodí, ale vím, že budu připravený, až se to stane.

Bylo by samozřejmě fajn, kdybychom byli světovou kapelou. Nebo aspoň britskou; určitě bychom měli v Británii víc fanoušků než tady, už jen kvůli jazyku. Když jsme hráli v klubu v Londýně, reagovali lidi mnohem víc na texty a nastolilo to příjemnější atmosféru. Myslím, že máme textově silné skladby, ale když hrajeme pro české publikum, tak se ta síla slova přirozeně ztratí. Frustruje mě to. Na druhou stranu je to dobré zenové cvičení – naučí tě to pokoře.

Dali jste mi pocit, že jsem tu vítaný. To, že mluvím česky, mi pomohlo se integrovat. A opravdu se tu cítím doma. Češi jsou jenom možná zarputilejší, nepřístupnější, stoičtější, než na co jsem byl zvyklý. Je pro ně obtížnější se z něčeho radovat, nevidíš u nich exploze emocí. Je nicméně asi přirozené, že líp chápu britskou kulturu, v níž jsem vyrůstal. Nakonec – dneska se stejně všechny kulturní rozdíly postupně stírají.

To je takový mýtus, a to neříkám proto, že jsi moje manželka. Většinou sedí v šatně po koncertě místo hromady fanynek několik zpocených chlapů, co čumí do mobilů, zatímco v koutě osychají chlebíčky.