A my jsme neobsadili ani ty pošty, říká sociolog Miloslav Petrusek

Nesnáším spiklenecké teorie, ačkoliv samozřejmě nemohu popřít, že kdyby na nich něco nebylo, nebyla by vysvětlitelná existence tajných služeb, které občas do dějinného vývoje vnesou leccos neočekávaného. Je mi ale bytostně cizí představa jakési tiché aliance komunistické moci a Občanského fóra na předání moci podle principu něco za něco. Šlo nepochybně o proces složitého vyjednávání – ostatně v Polsku tomu nebylo jinak a i tam se retrospektivně obviňují, kdo kdy s kým a jak… Na druhé straně je až příliš naivní představa, že se ti bývalí prostě jen tak vzdali – zcela nepřipraveni. Nemluvě o tom, kolik času jsme jim mi sami dali k tomu, aby zničili velké množství relevantních dokumentů – to pokládám za opravdu podstatné pochybení. Proto taky nemám valnou důvěru v to, co objevují různé ty památníky národní paměti po dvaceti letech. Nechci přispívat do diskuse o případu Kundera, ale ta věc je tak totálně vytržena z kontextu, že prostě nechápu, že ještě nikoho nenapadlo, že hlavním viníkem – bohužel – byl onen agent chodec sám, protože porušil všechny pravidla konspirace.

Jako dnes již starý pán, který kdysi prošel povinnými kurzy marxismu, s jistou mírou hraného cynismu připomínám, že Lenin ve fázi, kdy bolševici přebírali státní moc, vydal příkaz číslo jedna – obsadit mosty, pošty a archivy. Věděl velice dobře, co činí, a my jsme neobsadili ani ty pošty. Ti bývalí – pokud nebyli zcela naivní – byli připraveni, dokonce dokonale připraveni nejen k tomu, jak zničit podstatné archiválie, ale také jak rozkradou tehdy státní majetek nebo aspoň tu jeho část, k níž měli přímý přístup. Znám několik takových případů, kdy velice rafinovaně a vlastně podle litery zákona se přes noc moji bývalí žáci a poté svazáčtí funkcionáři stali mocnými, protože bohatými: v pozdně totalitním režimu absentující soukromý ekonomický kapitál se náhle proměnil prostřednictvím sociálního kapitálu, tedy přátelských vazeb, a toho, co bych nazval komplicitou, ve zlaté tele. Žijeme s tím dodnes. Byla to chyba lidí kolem OF? Nemyslím, protože s ničím takovým jsme neměli zkušenost – o to je ale horší, že tytéž praktiky se provozují před našima očima do dnes.

Asi nedalo, byli příliš vychytralí a v manipulaci s cizím majetkem příliš zběhlí. Ony všechny ty převody třebas toho minima počítačů, které tehdy byly k dispozici, se dály podle zákona, nezřídka nadto prostřednictvím bílých koňů. Ten model tunelování byl již tehdy v malém dokonale vyzkoušen.

Myslím, že se mohu pochlubit jednou prioritou – byl jsem asi první, kdo argumentovaně veřejně vyložil, že to, co prožíváme na sklonku roku 1989, je revoluce v plném smyslu toho slova, nikoliv metaforicky. A nebyl to dozvuk zastydlého marxismu. Vzpomněl jsem si totiž na starého konzervativce Disraeliho, který v polovině 19. století konstatoval, že opravdová revoluce je radikální změna vlastnických vztahů – a já jsem (ve vší skromnosti) od 18. listopadu bezpečně věděl, že to nejpodstatnější, co se nás dotkne v každodenním životě, nebude jenom nadechnutí ovzduší politické svobody, ale velmi podstatná změna vlastnických vztahů. Proto se také z počátku mluvilo decentně o tržní ekonomice, o volném trhu... slovo kapitalismus se objevilo veřejně poprvé až kolem roku 1992. Tento svůj objev jsem sdělil na vystoupení v Obecním domě na „stávkovém koncertě“ České filharmonie – byl to ostatně jeden z mých největších bezprostředně polistopadových zážitků.

Publikum reagovalo emocionálně a podstata sdělení mu zůstala utajena až do doby, kdy narazilo na konkrétní privatizační akty, třeba restituce, z nichž některé nepřijímalo se žádným revolučním nadšením. A nadto slovo revoluce v sociologicky klasickém smyslu bylo přece jen zdevalvováno, takže se začalo mluvit o něžné či sametové revoluci – ale to byl jen způsob provedení, nikoliv podstata sama.

Sám jsem politické aspirace neměl, ačkoliv jsem se účastnil několika setkání Občanského fóra v podzemí bývalé Aurory na Národní třídě a můj dávný přítel Josef Vavroušek (spoluzakladatel OF a po roce 1990 ministr životního prostředí – pozn. red.) mě přemlouval, abych do politiky vstoupil – dokonce měl představu, na jaké místo.

Dnes je anachronické o tom mluvit a ostatně sám víte, jak se obsazovala místa ministrů a kým a na jak dlouhou dobu. To nebylo zrovna moje místo v sociálním prostoru – nemluvě o tom, že jsem kolem sebe viděl příliš mnoho lidí, jejichž zásluhy byly nesrovnatelně větší než ty mé. Na druhé straně jsem ale nemohl nepostřehnout bystré rybky rychle vplouvající do rybníka, který se právě napouštěl. Předtím možná pod peřinou četli Solženicyna, ale ani tím si nejsem jist... Já jsem navíc bytost akademická, toužil jsem po návratu na univerzitu a tam jsem chtěl být užitečný a snad i byl. Dozajista nevyjevím žádné velké tajemství, když sdělím, že proces proměny Filozofické fakulty Karlovy univerzity v opravdovou obec akademickou byl extrémně pomalý a pro mě, kdysi vyštvaného, tam jaksi nebylo místo. Než konečně odešli ti, kteří byli stranou povoláni, aby mě a mé kolegy (třebas Jiřinu Šiklovou) nahradili, založili jsme ve spolupráci s rektorem Paloušem a docentem Suchým prostě Fakultu sociální věd, která dnes žije svým standardním životem a má pevné, i když nikoliv bezproblémové postavení ve struktuře akademického života.

Viděno zpětným zrcátkem – lhali jsme si do kapsy. V porevoluční euforii jsme byli ochotni si „utahovat opasky“ – ale nakonec to byla jen slova, slova, slova... Naplnilo se proroctví polského sociologa Krasnodebského, že většina lidí nečekala na svobodu (která vyžaduje oběti), ale na hypermarkety. Modelem budoucnosti nebyly ani Havlovy pronikavé úvahy nebo myšlenky amerických otců-zakladatelů, ale katalogy Quelle a Burda… Netušili jsme ovšem, že jakmile se otevřou stavidla, pak těch modelů spotřebního chování bude tolik, že se začneme dusit závistí.

Spor o povahu, podstatu, průběh a roli jednotlivých individuálních a skupinových aktérů v listopadu a prosinci 1989 se povede ještě nejméně dvě generace. A ani potom se nedojde k jednoznačnému závěru, protože každá historická událost je v každém časovém momentu vykládána a interpretována odlišně – a nadto diferencovaně v různých sociálních skupinách.

Shodnout se můžeme na některých obecných transparentních rysech toho, co se stalo, ale neshodneme se na tom, jak se to stalo, „proč tak snadno“ a proč tak pozdě. Budeme nesmyslně připisovat heroickou roli malému českému člověku, který socialisticky privatizoval, co mohl, a tím boural totalitní režim, stejně jako nebudeme – pokud jsme sami nebyli aktéry – úplně rozumět některým aktům té statečné části populace, které říkáme disidenti. Do této kategorie uvažování patří také ona údajná nostalgie po minulosti.

Upřímně řečeno, nesetkávám, protože žiju v jiném sociálním prostředí než v tom, kde ji lze vcelku právem předpokládat. Studenti žádnou nostalgií netrpí, pokud jsou radikálně levicově naladěni, pak trpí spíše toutéž chorobou jako všichni „lidé víry pravé“ (Eric Hoffer), totiž vírou ve změnitelnost světa radikálním činem. Jaké neočekávané a nechtěné efekty takový čin přinese se obvykle nedomýšlí – ačkoliv dnes už bychom o nich měli něco vědět. Nostalgie se nepochybně objevuje v sociálních vrstvách, které gründerský kapitalismus (označení pro divoký kapitalismus 19. století, které je občas používáno pro 90. léta v ČR – pozn.red.) skutečně poškodil – mezi těmi, kteří jsou na okraji společnosti, ačkoliv si tento úděl sami nezvolili. Divit se nezaměstnaným a marginalizovaným, že touží po větších sociálních jistotách, je prostě psychologický cynismus a lidská necitlivost, nic více a nic méně.

Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem – komunistická strana se asi měla zakázat – nejpozději v lednu 1990. Pak již bylo pozdě a dnešní snahy se mi jeví poněkud donkichotské z jediného hlediska – většinu lidí (mysleme si o tom cokoliv) to příliš nezajímá: komunisté jsou zde, mají 15 procent voličů, vyhýbají se co možná skandálům, staří bolševici to již nejsou a grebeníčkové vymírají – tak o co jde? Jistě, lze právem namítnout, že komunistická doktrína sama je tak říkajíc z definice těhotná revolucí (ačkoliv u nás je stěží ve druhém měsíci) a žádné zaklínání nenásilným úsilím o změnu poměrů na podstatě věci nic nemění.

Co komunistům nahrává jsou dvě věci. Za prvé – sociálně ekonomické chyby, nedořešené právní kauzy, viditelné zlodějny, světově proslulé tunelování, přílišné rozevření tzv. stratifikačních nůžek (existence někdy zpochybnitelných miliardářů spokojeně žijících na Bahamách), pochybnosti o nezávislosti "tří mocí“ (soudní, výkonné a zákonodárné), nesporná existence mafiánských vazeb, pád všeobecné etikety a slušného chování. To všechno vytváří sociální podhoubí k tomu, aby se volalo po změně – nikoliv již jen vládní garnitury, ale po změně systémové. A za druhé – naivní antikomunismus, který donekonečna opakuje totéž. K té první věci – nejde o prostou lidskou závist, ta byla, jest a bude, jde zejména o to, že děláme chyby, kterým bychom se měli na sto honů vyhýbat, jakkoliv – v tom můžeme být opravdu klidní – nám návrat ke klasickému totalitarismu nehrozí.

Zdá se, že začíná být až únavné (i když ctím pravidlo, že některé pravdy musejí být opakovány, aby se na ně nezapomínalo) neustále počítat milióny obětí komunistického totalitarismu (to číslo nikdy nebude přesné a přesné být ani nemůže, je prostě jenom děsivé) a spojovat přitom stařičkého Marxe přímo se stalinskými gulagy.

Jistě, idea diktatury proletariátu se u Marxe na dvou místech objevuje a Komunistický manifest jistě není vlídnou výzvou – my, proletáři, děkujeme, že jste zbourali hradby feudalismu, ale teď už odejděte na smetiště dějin. Na druhé straně některé věci a události (ale ani texty) nelze beztrestně vytrhnout z kontextu – napáchá se tím víc škody než užitku. A navíc – spojování antikomunismu s rusofobií, která je někdy až xenofobní, je nedůstojné. Nadto žijí pamětníci, kteří vědí, že válka neskončila u Plzně a že přemalovávat dějiny zamlčováním elementárních pravd se nikdy nevyplácí. Nevyplatilo se to komunistům, kteří ve Strakonicích vystavovali v muzeu harmoniku sovětského osvoboditele, ale stejně tak se nakonec nevyplatí ani nám, když dějiny občas obracíme jako dámskou rukavičku.

Výstavba radaru byla americkou záležitostí, ale my patříme do určitého vojenského společenství, takže vlastně nebylo o čem diskutovat. Možná některé vojenské aspekty měly být lépe vysvětleny, protože tázání, proč má být vojenský systém, který nás má chránit před iránskými raketami, zrovna v Brdech a rakety zrovna v Polsku, bylo v podstatě na místě. Ale jinak jsem se radarem nezneklidňoval, protože naše vojensko-politické ukotvení je natolik pevné, že názory starostů brdských obcí – pří vší úctě k jejich lokálnímu patriotismu – prostě nemohly na věci nic měnit. Ostatně to odeznělo a za tři roky se nebude vědět, o čem to vlastně byl veden spor.

Nepřijímám paušální hodnocení a odsudky – a nejen proto, že si Václava Havla osobně vážím a pokládám jej za člověka ušlechtilého, vzdělaného a mimořádně kultivovaného. Hodnocení Slavoje Žižeka pro mě není autoritativní v žádném smyslu, neboť tento myslitel dokázal – kromě již nepřekvapivého spojení psychoanalýzy s marxismem, najít geniálně inspirující myšlenky v Leninových textech napsaných v roce 1917… A že nepodepíšu každý Havlův jednotlivý výrok, je stejně platné, jako že nepodepíšu každou větu z díla Masarykova, jehož lidské chyby náhle s údivem objevují ti, kteří z něho nečetli ani řádek.

Je smutné, že po dvaceti letech skutečné, nikoliv proklamované svobody je více než polovina obyvatelstva podle dosti věrohodných průzkumů nespokojena se stavem společnosti. Rozumíme-li stavem společnosti její úroveň ekonomickou, mravní a právní, pak jde o zjištění navýsost varovné.

Nadto mezi lidem kolují nikoliv nekvalifikovaně provedené výčty toho, co jsme všechno dovedli zruinovat, devastovat, rozprodat atd., takže mně to smutně připomíná Rusy, kteří v polovině 90. let volali – „Rozkradli nám Rusko!“ Je-li nálada opravdu takto negativistická, pak je také silně demotivující. Obávám se, že volby „dopadnou tak, jak dopadnou“, jak se říká v současné novořeči – to znamená velice neblaze. Zvolíme tytéž matadory, protože lidé se od politiky distancují, a budeme opakovat běh na stejnou trať se stejnými lidmi.

Po 20 letech jsme dosáhli v některých věcech maxima – například v tom, že opravdu jsme spotřební společností téměř zahlcenou zbožím, z něhož naprostou většinu k ničemu nepotřebujeme. V takové společnosti se sice příjemně, ale nikoliv beztrestně žije. Za blahobyt se platí a my jsme první generací v dějinách, jak ostatně říká Dahrendorf, která žije v blahobytu. A to, že v něm nežijeme všichni, je stejně přirozené jako to, že planety nejsou stejně velké, nebo to, že chlapečci a holčičky se budou rodit s jistou anatomickou odlišností.

Žijeme také ve společnosti dohánění a nápodoby: doháníme vyspělé demokracie (často v tom, v čem bychom zrovna nemuseli) a napodobujeme je jednak díky globalizovanému trhu (k němuž neoddělitelně patří reklama, popkultura, móda, časopisy ad.), jednak snad vinou naší bytostné národní vlastnosti příliš se nelišit a nevystrkovat hlavu. Proto jsme převzali i onen neblahý model mluvy, jemuž se říká „politická korektnost“ a který nedovoluje (aspoň občas) nazývat věci pravým jménem.

V letech pozdní totality jsem se účastnil řady ekologických setkání, besed a aktivit, přátelil se s Vavrouškem, Blažkem a několika slovenskými ekology, přečetl jsem, kde co se dalo, a byl jsem přesvědčen, že alespoň v této věci – poučeni literaturou a zkušeností vyspělých demokracií, nebudeme opakovat chyby, kterým se lze vyhnout. Vývoj ukázal, že to byla představa naivní, protože za ekologicky stabilizovanou společnost se platí – rychlý a bezbřehý ekonomický růst je elementárně neslučitelný a podstatnými direktivami ekologických koncepcí a hnutí. Představte si politickou stranu, která bude mít ve svém programu nikoliv slib dalšího růstu blahobytu, ale žádost k občanům, aby se uskrovnili všude, kde to jde, aby byli solidární s těmi, kteří jsou na tom nesrovnatelně hůře než my… Taková strana nezíská ani 0,5 procenta hlasů. A strašení ekoterorismem je oprávněné potud, pokud přijmeme základní sociologickou poučku, že na vlně každého hnutí je radikální pěna, která je na jedné straně dynamizuje, ale na druhé straně kompromituje. Nebojme se ekologických zábran, bojme se doby, kdy budeme mít nikoliv nedostatek nafty, ale vody.

Humanitní vědy jsou spoluodpovědné za to, že k některým z oněch neblahých jevů dochází, nejméně ze dvou důvodů. Především – mnohé z toho, co nás čeká po Listopadu, jsme věděli, protože přece umíme číst a negativní průvodní jevy společností růstu byly obecně známy. Již v 60. letech se u nás četl Fromm a v 70. a 80. letech jsme diskutovali o průvodních negativních jevech ekonomiky "volného trhu“ a „parlamentní demokracie“. Ty uvozovky nijak nesnižují závažnost toho, čeho jsme dosáhli, poukazují pouze na to, že společnost je lidským výtvorem a člověk by měl být tvorem poučitelným. Leč ani my, kteří jsme „věděli“, jsme nemluvili dostatečně nahlas. Veřejný komunikační prostor obsadili z větší části lidé nepovolaní a z menší části lidé dokonce nevzdělaní. Druhý důvod je v akademické obci samé. Žila a žije příliš svým autonomním životem, řeší pseudoproblémy, jak měřit vědeckou excelenci a kolik bodů dát za článek otištěný v Paleografických listech, aby se nakonec dožila skandálu, který otřásá důvěryhodností vysokoškolského studia. O některých akademických funkcionářích platí klasické – nic nezapomněli a nic se nenaučili. A ostatní k tomu mlčeli (mě nevyjímaje).

Problém vysokého školství a hodnoty vzdělání by zřejmě vydal na samostatnou otázku..

I zde platíme krutou daň za dohánění. Nevím, který veleduch přišel na to, kolik procent absolventů středních škol musí (!) absolvovat vysokou školu, abychom se vyrovnali vyspělému světu. Zcela a nekriticky jsme přijali ideu vzdělanostní společnosti a převedli ji na soubor kvantitativních ukazatelů, protože co se nedá spočítat, není. Degradace vysokoškolského vzdělání tím, že jsme založili téměř v každém okresním městě vysokou školu, ne-li rovnou univerzitu, nemůže mít jiné než negativní důsledky – rozhodně alespoň po dobu jedné generace. A to je, měřeno historickým časem, dost dlouhá doba. Protože právě o tolik jsme vzdáleni od listopadu 1989.

Chtělo by se říci, že se během dvaceti let národní povaha nemůže měnit, protože do ní vstupují dějiny, tradice, návyky a obyčeje atd., nemluvě o tom, že přírodovědci nám sociologům důrazně připomínají, že lidská přirozenost není zapomenutý pojem z 19. století. Podstatné je ale to, že dnes již pomalu dorůstá generace, která není přímo minulým režimem poznamenána a která se definuje jinak než generace minulé – nikoliv třídní příslušností či (pouze) sociálním statusem, ale především životním stylem, ba přesněji – mnohostí životních stylů.

Je to generace, během jejíhož života došlo k tolika technologickým změnám v každodenním životě, kolik nezažilo několik předchozích generací. Tady je ale latentní problém, který si do důsledků nepřipouštíme – možnost vzniku generačního konfliktu, který nemusí být navenek nijak dramatický, ale který je patrný v odlišných životních postojích, ve změnách vzorců chování, ve vztahu k tradicím, k jazyku atd. Mladá generace přestala být – asi poprvé v dějinách – uctivá vůči generaci otců a dědů, a to nikoliv proto (nebo nejen proto), že ta si „zadala s bolševikem“, ale především proto, že je beznadějně zpozdilá, neumí jazyky, nevyzná se v moderních technologiích, nectí technohudbu, nerozumí novým modelům kariéry, není zcestovalá… Otázka, že tím ti starší přece nejsou sami vinni, se neklade, je irelevantní, zbytečná. Mladí jsou jiní a vyznávají jiné hodnoty.

Věřím (naivně), že pochopí, že s postupujícím blahobytem se bude muset dobrovolně odvrátit od konzumního životního stylu (jak to udělala naposledy v 60. letech) a že nastartuje ekologicky citlivý a postmateriální životní způsob. Platí to dnes již o části mladých – a nepoučujme je, oni mají svou budoucnost ve svých rukou a oni sami nejlépe vědí, jak s ní naložit. Skončí-li jejich počínání a jejich rozhodnutí katastrofou, nemohou potom delegovat odpovědnost na jiné. Rád připomínám Inglehardtovo rčení – generace, která se narodila v blahobytu, nemá zaručeno, že v blahobytu taky zemře. Byl bych moc rád, kdyby se mladí lidé lépe dívali na mapu a porozhlédli se po tom, jak je rozložena světová populace a přírodní zdroje. Je zcela vyloučeno, aby natrvalo jeden Američan spotřeboval 1400 litrů nafty, zatímco jeden Ind 42. Kdysi se zpívalo, že „východ rudne“ a měla se na mysli Maova Čína – východ sice nerudne, ale rozhodně se probouzí. A s tím již dnes nastupující generace bude mít co do činění nikoliv akademicky, ale velice prakticky.

Nevidím to zdaleka tak jednoduše. V každém režimu člověk žije velké i malé dějiny a Gott i Pilarová k těm malým dějinám prostě neodlučitelně patří. To, že jim dal Husák tituly, na věci nic nemění – jako pamětník mohu potvrdit, že provázeli celý můj život a bylo mi s jejich písničkami dobře. A Gott o kapitánu Minaříkovi nezpíval (oslavnou píseň o kap. Minaříkovi zpíval Josef Laufer – pozn. red.) a Pilarová se opravdu nedá srovnávat s Lídou Baarovou. Ještě jinak – vyplňovali po celá desetiletí mezeru, kterou dnes zaplňují hardrockové, punkové a metalové kapely. Možná i jim někdy někdo dá metál – a lidé budou stejně závidět, protože přece sloužili Klausovi.