Hlavní obsah

20. století odejde až s Putinem. Sloupek Petra Fischera

Co jsme vlastně žili, poznáváme až z odstupu času. Život je vždycky napřed, anebo naopak pozadu, považujeme-li za život také jeho poznání a (sebe)reflexi. Někdy se minulost vynoří najednou, ani nevíme jak, s novým významem, novou silou. Jindy si ji trpně táhneme s sebou, protože ji neumíme odhodit. Ne snad proto, že by to nešlo, nýbrž proto, že nemáme představu, co by se stalo, kdybychom ji neměli.

Foto: Kremlin.ru, Reuters

Ruský prezident Vladimir Putin při projevu v Kremlu

Článek

Minulost se stává jedinou kotvou a také tíhou, která život brzdí a dusí, když se díváme jen tam, kde už vše bylo, a ne tam, kde něco bude a začíná.

Neplatí to jen pro jednotlivce, ale i pro celá společenství, ba impéria. Rusko, které už skoro rok a půl zoufale ničí Ukrajinu, předně nepochopilo, že už impériem není, a ani nebude. Sen, tak živý a reálný ve 20. století, je ale natolik silný, že žije dál v mysli vůdců ruského lidu. Vede se boj za rozdělení světa, za obnovení držav, za uznání velmoci, jež kdysi diktovala světu ten hlavní rozdíl, který vládl všem – diferenci mezi Západem a Východem. To vše dobře známe, to je „naše 20. století“, ale kdo by se do něj chtěl s Putinem vracet?

Do 20. století patřila vylučovací logika: buď/anebo, my/oni, pán/rab. Svět jedniček a nul ale paradoxně binární není, vytváří od počátku komplexní sestavy, které nelze vymezit dvěma protiklady. Buď/anebo už světu nevládne a někteří jsou z toho nervózní. Rusko žádá násilím uznání, přesně jak to bylo ve 20. století zvykem. Jenže rab, podceňovaná nula, chce být také jedničkou, svým pánem. A tak pánovi, psal kdysi Hegel, nezbývá než uznat raba a vyzvednout ho na svou úroveň. Putin při přípravě na post v KGB zaspal důležitou lekci filosofie…

Putinovo retro. Sloupek Petra Fischera

SALON

Mentalita se pomalu mění též v politice. Putin dál sní svůj sen o uznání panovníka nad Východem, který už ale dávno neexistuje. Není Západ ani Východ, žijeme v komplexním provázaném globálním světě, který potřebuje dobré vládnutí, ne násilné panování. Panovník jako Putin diktuje, prosazuje jen svrchovanost svou, a dojde-li na lid, dokáže ho jako „feudál“ klidně obětovat. Vládce vychází z druhé strany, od lidu, a až míra sociální spravedlnosti potvrzuje jeho legitimitu. Tam někde mezi, „v rozmezí“, ve 21. století žijeme.

20. století neskončilo definitivně se smrtí Derridy, Gadamera ani Baumana. Neskončí ani po odchodu Kissingera, konci Rolling Stones nebo skonem Boba Dylana. Skončí, až ze světa zmizí diktátorské myšlení 20. století, které je projevem frustrace z toho, že svět mě, Putina i další, neuznává, že mě už nebere vážně.

Každé nové století se obvykle zkraje jeví jako vlna návratu starých frustrací století minulého. Jako vláda minulosti, kterou jsme ještě nestačili zpracovat. Nedávné události přímo v Rusku naznačily, že to snad tentokrát nebude tak dlouho trvat, s budoucností nám frustrace z minulosti nijak nepomůže.

Související články

Putinovo retro. Sloupek Petra Fischera

„Dějiny se opakují nejprve jako tragédie, podruhé jako fraška.“ Kdo by si na tuto slavnou Marxovu parafrázi Hegela nevzpomněl, když ruský prezident Vladimir...

Výběr článků

Načítám