Článek
Skutečnost, že člověk v životě změní profesi, dnes není až tak vzácná. U vás mě zaujalo, že obě vaše povolání patří k těm náročnějším, a navíc jsou si vzdálená. Co vás přivedlo k architektuře?
Tatínek Jan Měšťan byl akademický malíř, vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP), obor textil, a přestože hodně maloval, živil se hlavně tapisériemi. Díky tomu často spolupracoval s architekty. Později se zabýval restaurováním nástěnných maleb a dřevěných soch. Podílel se například na obnově Rudolfina.
S výtvarným uměním jsem se tedy potkávala celé dětství. Přišlo mi přirozené, že půjdu podobnou cestou, a šla jsem studovat střední výtvarnou školu, obor užitá malba.
Ovlivnil vás otec při volbě profese i přímo?
Snažil se mi hlavně vysvětlit, jak moc těžké je pro umělce uživit se volnou tvorbou. Ne že by mě do něčeho tlačil, jen se mě pokoušel v rámci výtvarného umění směrovat spíš k něčemu praktickému.
Jak jste dospěla právě k architektuře?
Nejdřív jsem se hlásila na textil na VŠUP jako on, jenže to byl omyl. Naštěstí mi to došlo včas, díky tomu, že mě nepřijali. Odešla jsem potom na rok do Německa na stáž k Otto Herbertu Hajekovi, kde jsem mimo jiné poprvé v životě svařila sochu, a uvědomila si, že se chci věnovat něčemu techničtějšímu než textilu. Právě tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí studovat architekturu.
Jenže když pak během studií přišla statika a mechanika, chtěla jsem dokonce jednu chvíli z architektury zběhnout. Táta mi to naštěstí rozmluvil.
Když jste krizi překonala, bylo to pak už dobré?
Potom to pro mě bylo čím dál zajímavější! Studovala jsem v 90. letech, mohli jsme tedy už jezdit do zahraničí na stáže, takže jsem byla ve Švédsku a Francii, v Portugalsku. A když k nám pak před koncem mého studia přišla učit Eva Jiřičná, diplomovou práci jsem dělala pod jejím vedením.
Po škole jste začala pracovat v ateliéru u jednoho z našich nejznámějších architektů – Martina Rajniše. Zůstala jste téměř deset let. Na kterých projektech jeho tehdejší kanceláře D3A jste se nejvíc podílela?
Bylo to například pražské Obchodní centrum Nový Smíchov nebo Richterova vila s okolními vinicemi na Hradčanech. Účastnili jsme se spousty soutěží, ale některé naše vítězné projekty se nakonec nerealizovaly.
Dopravní pilotka společnosti Smartwings. „Létání mě přitahovalo stále víc a víc,“ říká o změně profese.
To je pro architekta asi docela těžké, ne? Pracovat na projektu, který se pak nepostaví.
Tahle okolnost taky souvisí s mým tehdejším narůstajícím pocitem, že v kanceláři prosedím až moc času. Potřebovala jsem se odreagovat. Jednou nás s kolegou napadlo podniknout vyhlídkový let a já si uvědomila, že vím, kde by se dal realizovat.
Maminka vyrostla poblíž aeroklubu v Hořicích a všichni moji příbuzní odtamtud měli něco společného s letištěm. V dětství mě létání lákalo, vždycky jsem si to chtěla zkusit, jenže časem ta touha někam zapadla.
Od vyhlídkového letu je k pilotování velkého boeingu daleko. Jak se to seběhlo?
Když jsme s kolegou přijeli do Hořic na náš první vyhlídkový let, začali s námi automaticky mluvit jako s novými členy aeroklubu – a my se chytli. Létání se stalo mým jediným koníčkem, věnovala jsem mu všechen volný čas.
Udělala jsem si základní výcvik, potom mě zaujalo navigační létání, což je sportovní disciplína, a díky tomu jsem se skamarádila s lidmi, kteří už byli dopravními piloty. Létání mě přitahovalo víc a víc.
Kdy nastala chvíle, že jste se rozhodla opustit svoji původní profesi?
Po mnohaletém plnění všech potřebných kvalifikací mě jeden kamarád popíchnul, jestli nechci jít na konkurz na dopravního pilota. Pro mě to byla výzva, chtěla jsem zjistit, jestli to zvládnu. Nicméně když se mě zeptali, jestli bych chtěla pracovat v zahraničí, nebo spíš létat odsud z Česka, neměla jsem tušení, protože tak dalece jsem o tom nepřemýšlela. Zkrátka jsem pokoušela osud.
Za měsíc mi zavolali, jestli bych chtěla pracovat pro Travel Service. A mně došlo, že taková nabídka se neodmítá. Od té doby létám ve velkých dopravních letadlech, dnes pro Smartwings.
To musela být velká změna.
Byla jsem zvyklá pracovat od pondělí do pátku od devíti do pěti, ale najednou jsem měla po letu volno a jedinou starost – být včas zpátky v letadle. Kromě toho mě hned zkraje začali posílat i do zahraničí, takže jsem byla měsíc ve Vietnamu, později jsem létala do Thajska a Karibiku. Byla jsem z toho všeho dočista unešená a připadala jsem si neskutečně svobodná.
Právě renovujete rodinnou vilu s ateliérem v Praze Záběhlicích, která byla zařazena do publikace Slavné pražské vily. Jak moc se váš otec jako výtvarník podílel na její podobě?
Projekt nakreslil jeho spolužák z VŠUP Petr Keil, dům se stavěl na přelomu 70. a 80. let. Otec projekt dodržel, nicméně na detaily si dohlížel a některé dělal i sám. Není to čistý funkcionalismus, ale má k němu blízko, je to už i trochu brutalismus 80. let. Vypadá hodně současně, má však zároveň patinu minulosti.
Když tatínek před třemi lety zemřel, do domu jsem se přestěhovala a snažím se ho postupně renovovat, samozřejmě s citem. I u sebemenších úprav přemýšlím, jestli by se to tátovi líbilo.
Architekturu jste tedy díky tomu úplně neopustila.
Nejdřív se z mého koníčku stala druhá profese, ale díky domu, v němž jsem vyrostla, se asi naopak stane z mojí původní profese koníček.