Článek
Onen záznam z Vídně ve svém archivu uchoval bývalý šéf Jonáš klubu Karel Koliš. Jak vzpomíná v bookletu, „majitelem jsem se stal výměnou za nějaký jiný záznam – tak, jak to bylo tehdy zvykem“.
Čtyřstopý magnetofonový zápis s mnoha šumy se díky masteringu Oldřicha Slezáka stal jakýmsi festivalem přátelství, humoru i moudrosti. Připomíná odkaz Osvobozeného divadla i další díla Voskovce a Wericha, která patří k páteři české kultury.
Jsou na něm dva klauni, ještě relativně v plné síle, se sebevědomím tvůrců „v plném provozu“. Werich v roce 1971 točil s režisérem Jindřichem Polákem Pana Violu v počínajícím seriálu Pan Tau, vyšla dvě alba se vzpomínkami Táto, povídej, Voskovec hrál Nejlepšího přítele v novince Edwarda Albeeho Je po všem (All over) a u Škvoreckých oznámili, že chystají jeho vzpomínky Stín svobody. Na albu si volně vyprávějí o divadle na Broadwayi, o Beckettovi, Václavu Havlovi i Vladimíru Holanovi, o mládí i stáří, poselství dalším generacím a touze vyprávět v divadle o životě, jaký je.
Rozhovor z Montrealu, kam Voskovec odjel na „učebný melouch v oboru filmové režie a zacházení s živejma hercema“, objevený rovněž Kolišem, poskytuje příležitost slyšet nezprostředkované myšlenky vyslovované báječnou češtinou.
Muž, žijící od roku 1948 mimo rodnou zemi, přiznává „Jsem Čech jako poleno“, i když „politicky“ se cítil jako „občan Spojených států“. Občanství, o něž usiloval od války, získal v roce 1955. „New York je můj domov,“ vyznává se prostě, přitom je názoru, že „lidé by měli být doma všude na světě…“.
| Voskovec, Werich: Vídeň 1971 – Montreal 1977 |
|---|
| Supraphon, 149 Kč |