S Petrem Pýchou nejen o Úhořích, co mají nabito

Jenže on měl plán: „Odstěhuju se do Vysokého nad Jizerou a budu učit na základní škole. Moje Radka tam dostane práci zdravotní sestry. Zdá se mi to užitečnější a taky mám rád hory.“

Jak řekl, tak udělal. Dnes učí na gymnáziu v Semilech, má tři děti, ale není žádným „zapadlým vlastencem“. Píše divadelní i rozhlasové hry, za Léto v Laponsku dostali s kamarádem Jaroslavem Rudišem Cenu Alfréda Radoka.

Loni debutoval filmovým scénářem Všechno bude, jehož režisér Olmo Omerzu získal Cenu za nejlepší režii v Karlových Varech i na Cenách kritiky. Film se hrál v Torontu a na dalších festivalech. A ve čtvrtek vstoupila do kin černá komedie Úhoři mají nabito, kterou podle Petrova scénáře natočil Vladimír Michálek.

Jel jsem jednou vlakem do Prahy a někde za Novou Pakou na zastávce mezi poli přistoupil voják v plné zbroji. Samopal, přilba, neprůstřelná vesta. Všichni ve vagónu ztichli, vypadalo to, že někoho hledá. Neumíš si představit, jak to bylo nepříjemné.

Ale on vzal najednou telefon a začal volat: „Ty vole, Karle, kde je Leoš, já jsem tu sám. Doufám, že nastoupí, nemám ani kousek píva.“ V tu chvíli jsem pochopil, že to není voják, že si na něj jenom hraje a nehraje si sám.

Nějak se do mě zabodla a já si uvědomil, že takových skupin kolem nás je spousta. Lidi, co si hrají na vojáky, indiány, postavy z fantasy filmů… a že jich přibývá. Mezi svými získávají novou identitu. Někoho to možná jen baví, ale pro někoho to má důležitější význam, nahrazuje mu to nějakou díru v životě.

Na začátku jsem dal dohromady partu těch pěti kluků od 20 do 60 let a posunul je ještě o kousek dál. Nehrají si na vojáky v nějakých bývalých vojenských prostorách, ale mají svůj elitní policejní útvar a operace plánují ve svém nic netušícím okolí.

Pro mě představují kombinaci zastydlého puberťáctví, podivného idealismu a nějaké osobní frustrace. Můžou nám připadat směšní, protivní i trapní, protože předstírají něco, čím nejsou, ale zároveň cítím určitou lítost nad nějakou jejich osobní nenaplněností.

Jenže oni nemají žádnou empatii, naprosto necitlivě dokáží zrekvírovat linkový autobus, a čím víc lidí naštvou, tím je to víc baví. Nějak zapomněli vyrůst z toho klukovského zlobení, ale neidealizoval bych je.

V jisté chvíli se stane, že tahle parta zastydlých puberťáků narazí na skutečného gaunera. Predátora, který likviduje ostatní v rámci legálního byznysu. Chladně a systematicky. David se potká s Goliášem.

Já mám s Vladimírem první zkušenosti v mnoha směrech. Když jsem u vás jako student psal o hudbě, ty jsi mi nabídla napsat si první filmovou recenzi, a byla to Michálkova Amerika. Pak jsem odjel do Vysokého, začal učit a najednou jsem měl možnost vzít děti na natáčení filmu do sousedních Roprachtic.

Poprvé jsme se ocitli na natáčecím place, oni i já. A víš, kdo tam točil? Vladimír, svoje Zapomenuté světlo. A pak byl prvním filmovým režisérem, který se podíval na dva moje rozhlasové scénáře a řekl, že by z toho mohly být filmy. První byl k Úhořům a druhý k Všechno bude, který natočil Olmo.

Svým pohledem na svět je mi srozumitelný a blízký. Čte psychologii, filozofii, moderní beletrii a to všechno mě taky zajímá a mám to rád. V jeho přítomnosti se cítím dobře, máme si pořád o čem povídat. A bavilo mě pozorovat, jakým způsobem Úhoře obsazuje.

Nejdřív jsme se o tom dlouho bavili, několikrát se k tomu vraceli a pak mi začal připomínat fotbalového trenéra, který dává dohromady tým pro novou sezónu: vybíral herce podle vlastností, momentální kondice i ochoty k nasazení, protože jim řekl, že když to vezmou, musí se na celý srpen odstěhovat do Sušice.

Teprve pak je stavěl na konkrétní posty podle toho, kdo se na kterou postavu hodí. A k hvězdným hercům, jakými jsou Oldřich Kaiser, Matěj a Kryštof Hádkovi a Jirka Vyorálek, vzal neokoukaného Patrika Holubáře, to se mi taky líbilo.

Ve Vysokém nad Jizerou je nejstarší ochotnické divadlo ve střední Evropě, jmenuje se Krakonoš a bez větších přestávek hraje od roku 1786. Když jsem tam začal učit, přišli jeho členové za mnou, jestli bych nevzal nějakou roli. Seš tam nová, na malém městě, to nešlo odmítnout.

Začal jsem s nimi hrát a o něco později jsem pro ně napsal svoji první hru Republiku za koně a fotbal. Dodneška obdivuju jejich odvahu, že do toho šli. Hra pak získala několik cen na různých přehlídkách a hrála se i v Praze u Cimrmanů. Nedávno ji Krakonošáci oprášili a je pořád vyprodaná. To až pak jsme začali psát hry s Járou Rudišem. Třeba v Činoherním studiu v Ústí hrají už druhým rokem naše Lidojedy.

Setkávání s dětmi, s jejich rodiči a kolegy mě pořád baví a inspiruje. Mimochodem, kdyby nebylo toho, nikdy bych nenapsal Všechno bude. Mám štěstí, že učím češtinu a společenské vědy, předměty, v kterých se můžu se studenty bavit o psychologii, politice, filozofii, našich hodnotách, společenských vztazích. Matikář to má v tom hle ohledu těžší…

V řečtině znamená slovo škola jednak volnou chvíli a jednak rozhovor, takže bys vlastně měla se studenty v čase volna, tedy ještě, než začnou pracovat, než si tady najdou svoje místo, vést dialog. Učitel by měl být průvodcem, měl by dětem pomoct, aby si v sobě udělali pořádek a věděli, co chtějí dělat. Hodně jim věřím, vidí svět mnohem pozitivněji než generace mých rodičů.

Teď jsme s Olmem Omerzu dopsali scénář k filmu Admin. Pracovali jsme na něm u nás v Lomnici nad Popelkou. Olmo se sem na celý srpen nastěhoval a den co den jsme od devíti do sedmi psali, pak se šli vykoupat, na pivo a tak to šlo celý měsíc. Jde o příběh muže, který je kvůli okolnostem nucen odložit i vlastní smrt, a příběh ženy, která pod vlivem syndromu zavírajících se dveří vsadí všechno na jedinou kartu.

To jo. A třeba včelaření mě baví stejně jako psaní. Mimochodem, včely a úly se nám dostaly i do Úhořů a v jistou chvíli sehrají důležitou roli.

Může se vám hodit na Seznamu: