S Největším z Čechů přichází do kin laskavý český humor

Stanovit, kdo jsou hlavní hrdinové Sedláčkovy komedie, není jednoznačné. Na jedné straně stojí kritikou ceněný, ale divácky neúspěšný režisér, který nedostal grant na další film. Přijímá tedy zakázku natočit dokument o lidech, kteří usilují o zapsání do české Guinnessovky.

A na straně druhé oni, rekordmani, kteří s naprostým, smrtelně vážným zaujetím trénují pití piva pod vodou, stavění chrámů ze slámy, protahování těla squashovou raketou, kutálení aut nebo i tak drsné disciplíny, jako je zavěšení sebe samého na jeřáb za kůži na zádech.

„Člověk by měl něco umět pořádně,“ říká jeden z rekordmanů a v Sedláčkově pojetí to zdaleka není věta s jediným obsahem. Dostává tu naopak hluboce filozofický rozměr: je vůbec důležité, co člověk umí pořádně, když mu to plní život? A kdo stanovil pravidla nebo spíš konvence, které mají určit, co jsou ty správné věci, které by život naplňovat měly?

Ti, jejichž snažení Sedláček přibližuje s úsměvem i pochopením, jsou vedle svých zálib lidé s takzvaně seriózní profesí, rodinou, starostmi a radostmi, jaké máme my všichni. Svou touhou umět něco pořádně nikomu neškodí. Jen mají život po svém bohatší než ti, kdo pro ně leckdy mají posměch, jenž zase oni dokážou s důstojností unést.

Sedláčkův film ale není filozofický traktát – je to výborně vystavěná komedie, kde se člověk naplno směje a přitom se na něj přenáší autorova laskavost, takže smích tu není oním posměchem, na který jsou rekordmani v oborech, jako je rychlopojídání párků, často zvyklí.

Herecky je vynikající na prvním místě Jaroslav Plesl, který jakožto režisér celému ansámblu vévodí, a v dokonalém souznění se Sedláčkovým záměrem obdařil svou postavu přesvědčivou touhou tvořit i skepsí z tohoto snažení.

Stvořil tak výborného tahouna týmu, jehož prostřednictvím scenárista a režisér nejspíš vyjádřil svůj vlastní postoj k filmařině a který obsadil neméně výbornými herci. Suverénní Simona Babčáková jako zdatná produkční, která všechno oběhá a zařídí, vypadá, že je v největší pohodě, a pak si o samotě vykládá karty a popíjí...

Jiří Vyorálek, který v roli kameramana, jenž je schopen tíhu života unést jen s věrnou flaškou, potvrzuje talent, který ukázal už ve filmech Kuličky a Muži v říji. Naivně nadšená je Johana Švarcová, výborně zprostředkovávající divákům konfrontaci mladických ideálů s životními zkušenostmi.

Odvážné bylo rozhodnutí kombinovat obsazení některých postav herci jako Marek Taclík nebo Igor Chmela s autentickými rekordmany, ale vyšlo to skvěle, žádný rušivý moment divák nezaznamená. A tak snad jen ten závěr s grantovou komisí nemusel být – působí najednou zbytečně doslovněji než celý film.

Dosavadní celovečerní filmy Roberta Sedláčka (Pravidla lži a Muži v říji) měly mnohem lepší ohlas u kritiky a odborné veřejnosti než u diváků. Snad Největší z Čechů toto prokletí zlomí – je to film především zábavný, ale také citlivý, chytrý a čiší z něj velká tvůrčí upřímnost.

V současné domácí tvorbě je to událost, kolem níž sice nepochybně nevznikne takový mediální humbuk jako kolem jiné české premiéry tohoto léta, ale jejíž kvality včetně smyslu pro humor jsou nesrovnatelné.