Hlavní obsah

S kamerou v jednom z nejstřeženějších míst u nás. Tady bohatí Češi ukládají umění za miliardy

7:55
7:55

Poslechněte si tento článek

Měšice, Praha-východ

Stále více sběratelů a investorů lákají nákupy umění. Někomu stačí dílo za pár tisíc korun, které si vystaví doma v obýváku, jiný za něj utratí miliony korun. A cenné kusy je potřeba ochránit – ať už před degradací, nebo krádeží. Optimální podmínky i zabezpečení skoro jako v bance nabízí třeba soukromý depozitář nedaleko Prahy, jediný svého druhu v Česku. Hlídané místo, kam se jen tak někdo nedostane, si prošly Novinky s kamerou.

Střežený depozitář na umělecká dílaVideo: Michaela Bartošová, Novinky

Článek

Nenápadné haly v industriálním parku v Měšicích za Prahou. Na první pohled rozhodně nevypadají, že jsou právě tady uloženy tisíce uměleckých děl. Od konce roku 2017 je sem jako do trezoru ukládají soukromí sběratelé, galeristé i státní instituce či bankovní domy.

„Je to jedno z nejzabezpečenějších míst v České republice,“ říká nám galerista a spolumajitel firmy Artex René Rohan.

Depozitář hlídá ozbrojená ostraha, je napojený na pult centrální ochrany, uvnitř jsou neprůstřelná skla či neodvrtatelné zámky, všudypřítomné kamerové systémy a bezpečnostní čidla. „Troufám si tvrdit, že dostat se sem je téměř nemožné,“ prohlašuje Rohan.

Do všech prostor depozitáře mají přístup jen čtyři zaměstnanci, on je jedním z nich. U vchodů do místností se vždy prokazuje kartičkou, naťuká kód, bez něj tu ani nerozsvítí. Jindy přikládá navíc k přístroji u dveří celou ruku.

„Pustí to jen toho, kdo má načtenou celou dlaň, nejen prsty. Zároveň máme čidlo, které dokáže detekovat rozložení tepen v dlani, a dokonce i to, jestli v těch tepnách pulzuje krev. Takže musím být živý,“ směje se.

Tento způsob má být ještě o něco spolehlivější než třeba sken oční sítnice.

Foto: Michaela Bartošová, Novinky

René Rohan u závěsné klece na obrazy

K hodnotným dílům by se neměli dostat nejen nepovolaní lidé, ale ani oheň a voda. Technická část první z celkem tří budov, do které míříme na prohlídku, je umístěná hned u vchodu, umění samotné je pak uloženo za protipožárními zdmi a dveřmi.

„A když odejdeme, vypojí se automaticky elektřina, což je také protipožární zabezpečení,“ vypichuje Rohan ve vnitru depozitáře.

Uložení už za pár stovek na měsíc

Majitelé rozsáhlejších sbírek si tu pro ně mohou pronajmout hned celou místnost, pro jiné jsou určeny menší uzamykatelné kóje a regály. Většinu děl, která při procházení budovou vidíme, tvoří obrazy zabalené do prodyšného materiálu a naskládané jeden vedle druhého.

Poplatky si firma účtuje podle zabrané podlahové plochy, průměrně velký obraz uložený v regálu má vyjít měsíčně jen na pár set korun. Další prostory jsou plné speciálních vysokých a úzkých „klecí“ schovaných za plechové čelo. Na ně se dá dílo zavěsit a když se na něj chce majitel podívat, stačí klec povytáhnout.

Foto: Novinky

Obrazy tu leží zabalené a naskládané jeden vedle druhého.

„Posuvné klece slouží pro obrazy, aby byly ochráněné proti mechanickému poškození. Mohou v nich být vybalené, protože kolem cirkuluje ideálně upravený vzduch,“ vysvětluje Rohan a vysunuje na ukázku několik kusů ze sbírky jejich investičního fondu. Třeba plátno nazvané Dolů I. od Theodora Pištěka.

V depozitáři má ideální podmínky. I když je venku v den našeho natáčení jen pár stupňů nad nulou, uvnitř se udržuje po celý rok stabilní teplota 19 °C a padesátiprocentní vlhkost. Do místností bez oken se navíc nedostává žádné UV záření, které může poškodit barvy.

„Zároveň máme filtraci na vzduchotechnice na takové úrovni, že tu máme jeden mikrogram prachu na kubík, což znamená, že ani nezabalené obrazy netrpí tím, že by se na ně nalepil prach,“ popisuje Rohan. I po sto letech by tak podle něj mělo dílo vypadat tak, jak ho sem majitel uložil.

Tisíce děl za miliardy

Jaké konkrétní umělecké kousky v chráněných objektech za Prahou schovávají, ale prozrazovat nechce. „Většina klientů depozitáře si nepřeje, aby někdo věděl, co tady mají uskladněno, ale můžeme říct, že to jsou tisíce uměleckých děl v miliardových hodnotách,“ naznačuje Rohan.

Většina zákazníků jsou Češi, o tuzemském depozitáři se ale postupně dozvídají i v zahraničí, funguje totiž zároveň jako bezcelní zóna – s identickými podmínkami jako třeba ve Švýcarsku nebo Anglii, jen za nižší cenu.

„Umění dovezené ze zemí mimo EU se tady dá uskladnit na libovolně dlouhou dobu a není potřeba platit DPH,“ vysvětluje Rohan jeho výhody. Podobných celních skladů je v EU jen několik.

Přitom prý řada lidí zpočátku pochybovala, že by sběratelé svá drahá díla vůbec „dali z ruky“ a svěřili je komerčnímu depozitáři, zatím jedinému svého druhu u nás. „A kde máte uložené peníze? Máte je doma v matraci, nebo v bance?“ kontroval jim galerista. „Významné umění by se mělo uložit do bezpečí už jen proto, aby se zachovala jeho hodnota pro budoucí generace,“ myslí si.

Foto: Novinky

Nenápadná hala depozitáře na umělecká díla v Měšicích

Hned jako první klient si celý depozitář pronajala tak významná instituce, jakou je Národní knihovna. Potřebovala uskladnit celý fundus kvůli rekonstrukci svých depozitářů v pražské Hostivaři.

„Knihy jsou hodně náchylné k degradaci UV zářením nebo vlhkostí, papír se může zvlnit, žloutne. Zaměstnanci knihovny si sem instalovali i vlastní měřáky, které kontrolovali. Bylo to docela stresující, když zkoušíte provoz depozitáře naostro v momentě, kdy už tu artefakty jsou,“ vzpomíná Rohan na úvodní zatěžkávací zkoušku, kterou prý nakonec bez problémů zvládli.

Od Muchy po Warhola

Zkouškou bylo v jistém smyslu i zdejší uložení vzácné Muchovy Slovanské epopeje skládající se z dvaceti velkoformátových pláten. Kvůli velkému rozměru navinuli obrazy na válce, ty podepřeli, aby dílo neleželo, ale mělo kolem sebe prostor, a každý válec samostatně uskladnili do šest metrů dlouhých beden.

„A pak jsme tu měli také 6,5 metru dlouhý obraz Cars od Andyho Warhola, který má hodnotu přibližně 30 milionů dolarů (necelých 700 milionů korun - pozn. red.),“ uvádí další příklad Rohan.

Zatímco tato díla už jsou z měšického depozitáře pryč, stále tu zůstává třeba socha maršála Koněva, jež stávala na náměstí v pražské Bubenči. Čeká na dobu, kdy bude znovu vystavená. Kromě obrazů, soch a prostorových objektů měli v regálech uloženou rovněž hodnotnou sbírku houslí, která byla předmětem dědického řízení.

„Tři sourozenci nebyli schopní se domluvit, co bude komu patřit, notářka tak nařídila, že se uskladní někde, kam se nedostane ani jeden z nich. Uzavřeli jsme s nimi smlouvu, že až dědické řízení skončí, teprve pak vydáme každému, co mu patří,“ vypráví galerista, k čemu všemu je možné místo využít.

Foto: archiv Artex

Obraz nazvaný Cars od Andyho Warhola

Zkušenosti mají také s bankovními zástavami, kdy si klient od peněžního ústavu půjčí peníze a ručí svou uměleckou sbírkou. Banky mnohdy nemají na její uskladnění vhodné prostory ani zaměstnance, kteří by se o ni profesionálně postarali.

Díla odsud mohou putovat i na výstavy. Jednu galerii má přitom Artex přímo v Měšicích, osm stovek obrazů a soch si tak případní zájemci o koupi mohou v showroomu prohlédnout pěkně zblízka.

Anketa

Kdybyste vlastnili hodnotné dílo, uložili byste ho do podobného depozitáře?
Ano, určitě, v depozitáři by bylo v bezpečí
34,4 %
Asi ano, záleželo by na ceně díla
19,7 %
Spíš ne, raději bych ho nedal/a "z ruky"
7,4 %
Určitě ne, podobným institucím nevěřím
29,4 %
Nevím
9,1 %
Celkem hlasovalo 2004 čtenářů.
Související témata:

Výběr článků

Načítám