Rytmus: Frajeřit se dá jinak, ne s cigaretou, opilý a zfetovaný

Na hudební scéně se pohybuje už od roku 1992. Působil ve skupině Kontrafakt a své první album Bengoro vydal v roce 2006. Od té doby k němu přidal další dva studiové počiny.

V dnešní době si může každý dělat, co chce. Začalo to nástupem YouTubu asi před deseti lety. Točili jsme soukromá videa, dávali je na něj, na české a slovenské poměry je viděla spousta lidí a základna mých fanoušků se díky tomu zvětšovala.

Ten film jsem udělal pro fanoušky. Nejedu podle šablony, kdy o sobě může točit filmy jen sedmdesátiletý týpek. Když byl po osmi letech hotový, ptal jsem se sám sebe, kam s ním. Pro YouTube je příliš dlouhý a drahý, a tak jsem se rozhodl dát ho do kina. Není o mé kariéře, zachycuje pouze jednu část mého života. Je to pohled režiséra, který si prolustroval můj život a vybral si dějovou linii, která ho nejvíce zaujala.

Přesně tak.

Tu dělám v první řadě pro sebe. Zamýšlím se nad svým životem, nad tím, co jsem viděl, a dávám to ze sebe ven. Jak to dopadne u lidí, je pro mě až na druhém místě. Nekalkuluju a nepřemýšlím o tom, jak to udělat, abych se zalíbil. Dávám do hudby srdce, otevřu se, a pak se uvidí.

Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a myslím si, že lidé oceňují, že jsem sám sebou, jsem upřímný a nespekuluju. Věřím, že oceňují i mé dobré frázování, dobré refrény, dobrý hlas, zvuk, koncerty, videoklipy a snad i zajímavý příběh, který představuje můj život. Jsem normální člověk, který začínal tak, jako začíná každý, kdo dělá něco, v co věří. Postupem času začala mít má cesta váhu a smysl, a to, co jsem tvrdil a o čem jsem snil, se změnilo v realitu. Také si stále kladu nové cíle, snažím se neustrnout.

Těžko říct. Hip hop je můj životní styl, což znamená, že představuje celý můj život. Nejde přitom jenom o hudbu. Souvisí s ním sebevědomí, do určitého věku také silné ego. Ale to se mění. Raper je ve dvaceti letech jiný než ve čtyřiceti.

U mě se to změnilo v pětatřiceti. Myslím, že jsem získal větší sebejistotu, která nahradila aroganci a egoismus. Lidé pochopili, že to, čeho jsem dosáhl, bylo vydřené. Cítím, že už je vůči mé osobě méně nenávisti než v minulosti. Nemá už totiž opodstatnění.

Zpočátku jsem si jí všímal a chtěl ji řešit. Za čas jsem to ale začal brát tak, že intriky k životu patří, a přestal jsem si jich všímat. Když mě dnes lidé hodnotí, říkám si, že je to jejich problém, jejich energie.

Ano, pral. Když se debatovalo a někdo měl jiný názor, přijímal jsem to. Když mě ale někdo začal urážet, bránil jsem se. Nebylo to časté, stávalo se to tak jednou do roka.

Jak jsem říkal, zhruba v pětatřicátém roce mého života se spousta věcí změnila. V té době jsem si rovněž uvědomil, že jsem pro někoho vzorem, a snažil se za to přijmout odpovědnost. Nechci se ale stát otrokem toho, že budu pokaždé přemýšlet o tom, jestli něco mohu udělat a co si o tom pomyslí mladí lidé. Dělám to, co cítím. Možná je to vlastnost, která se jim na mně líbí. Vzorem mohu být už třeba proto, že jsem v životě nepil, nefetoval a nekouřil.

Kdybych se vás zeptal, jestli jste někdy zkoušel heroin, řeknete mi, že ne, protože přirozeně víte, že je to droga, která vám dělá zle, a nepotřebujete ji k životu. Stejně tak to mám s cigaretami, alkoholem a drogami já. Když jsem ochutnal cigaretu, nechutnala mi. Když jsem okusil pivo, bylo to stejné. Nikdy jsem nenašel racionální důvod k tomu, abych v tom pokračoval.

Frajeřit se dá jinak, ne s cigaretou v puse, opilý a zfetovaný. A pokud jde o smutek, tak mě vždycky podržela hudba. Celý život mě držela nad vodou a uměla mě odtáhnout od reality. Navíc jsem vždycky snil o tom, že budu nahrávat skladby, chodit do studia, hrát si se zvukem, natáčet klipy a koncertovat.

To je taková legrace, na kytaru neumím. Možná bych byl schopen zahrát na bicí, ale nedovolil bych si říct, že je ovládám. Jako nástroj používám beatbox, což je rytmika. Nejlepší jsem ale v rapu.

Vždycky jsem miloval černošskou hudbu, od dětství až doteď. Každá doba v ní přinesla někoho, kdo mě inspiroval. V posledních letech to byl například Drake, u kterého se mi líbí, že rapuje a do toho zpívá. I když nevím, jestli lze mluvit o inspiraci, protože já už našel svůj styl, chápu ho jako někoho, kdo hip hop posunul.

Nejnosnější pro mě ale byl Jay-Z. Od roku 1996 vydává alba a každé bylo skvělé. Je mu pětačtyřicet let, dělá skvělé věci, spojuje se s dobrými projekty, angažuje se v charitě, a já si říkám, že v jeho věku bych na tom chtěl být ve zdejších poměrech stejně.

Já to ale už v tom filmu dementoval. Vždycky jsem byl upřímný, protože jinak bych to nebyl já a těžko bych se s tím vyrovnával. Ostatně můj úspěch je založený i na tom, že všechno, co dělám, je pravda. Mé mámě se samozřejmě špatně poslouchá, když rapuju o tom, že mě vyhazovali z domu nebo mě nepodporovali. Těžko se jí poslouchá, že jsem měl špatný vztah s otčímem a že jsem ho kdysi chtěl zabít.

Mimochodem, když se dělala finální verze filmu, režisér do něho některé věci nechtěl dát, protože si nepřál, abych si rozházel rodinu. Na jednu stranu to chápu, ale to pro mě nebyla cesta.

Myslím, že ano. To, co je v něm řečeno, není agresivní. Je to upřímné, zanechal jsem v něm kus sebe. Jsem s tím filmem spokojený, ale je jasné, že se někomu líbit bude a někomu ne.

Vůbec ne. Mým posláním je mluvit o věcech, o kterých řada lidí mluvit nechce. Je to pro mě přirozená věc.

Plakát je iluze. Ale když se člověk na ten film podívá, určitě si uvědomí, že to má logiku.

Určitě u nás je. Romové jsou tu bráni jako nižší kasta, protože Slovensko nebo Čechy nejsou jejich území, nejsou tu doma. V Rumunsku, Bulharsku nebo Španělsku jsou více akceptováni, minimálně pokud jde o hudbu, protože v ní jsou opravdu dobří. Když ale na Slovensku nebo v Čechách přijde průměrný Rom žádat o práci, dívají se na něho skrz prsty. Pokud chce, aby ho lidi brali rovnocenně, musí něco dokázat. Nestačí mu být průměrný.

Mohl, ale není to má povinnost. Jediné, co mohu dělat, je hudba. Tou bych mohl v otázce rasismu něco změnit. A to i přesto, že mé texty nejsou politické. Je to motivační věc. Nechci se angažovat v politice nebo nějaké neziskové organizaci. Alespoň zatím ne. Uvidíme, co bude třeba za pět let.