Článek
Proč jste přijel do Prahy poprvé tak pozdě?
Měl jsem dost komplikovaný život. Od roku 1967 jsem měl zákaz vycestovat z tehdejšího SSSR, takže jsem vypadl z pozornosti na Západě i v bývalé východní Evropě. Ten zákaz padl až za Gorbačova, od roku 1988 mohu proto cestovat i na Západ. U vás jsem hrál již v roce 2006 v Českém Krumlově, nyní jsem si zahrál dvakrát na Pražském jaru i v Praze.
Jak se stane, že vítěz soutěže v Paříži 1967 tak najednou zmizí?
To bylo v SSSR takřka normální. Stačilo, abyste se někomu znelíbil či vás nějaký dobrodinec udal, a bylo to. Stát prostřednictvím ministerstva kultury začal na pozvání psát, že jsem nemocen, až přestala chodit.
Dozvěděl jste se, co se vlastně stalo?
Nikdo mi nic neřekl, to se ani nepředpokládalo. Tuším ale, že mě někdo udal za vyprávění vtipu o Brežněvovi.
Co jste těch dvacet let dělal?
Hrál, hrál a hrál. Naštěstí mě nezakazovali v SSSR, tam jsem měl – kromě pedagogické činnosti, kterou jsem nesměl vykonávat – možnost hrát bez omezení. Dokonce mě ani neomezovali ohledně repertoáru, takže jsem měl velkou volnost.
Procestoval jste celý SSSR důkladně, hrál s mnoha orchestry a dirigenty. Kdo na vás udělal největší dojem?
Kiril Kondrašin a Arvid Jansons, to byly skutečné osobnosti. Zejména Jansons i svým jednáním s lidmi, protože si nikdy na nic nehrál, s každým jednal stejně přívětivě. Nesmírně taktní a skvělý člověk.
Sám jste produktem ruské klavírní školy. Existuje ještě?
To nebyl nikdy monolit, existovaly rozdíly, které cizina tolik neznala, ale my ano, třeba mezi moskevskou a leningradskou školou. Já jsem z Petrohradu, tehdy Leningradu, takže jsem spíš tíhnul k petrohradské škole. Ale všichni jsme byli drezírovaní, abychom vyhrávali mezinárodní soutěže. Být hudebníkem tehdy byla možnost slušně žít, cestovat, takže tu drezuru brali všichni automaticky. Dnes už je to naštěstí jinak. A máme dobré klavíristy, kteří nikdy nic nevyhráli, jako je Kissin.
Kde nyní žijete?
Učím v německém Freiburgu od roku 1995, mám tam hodně studentů ze světa, i od vás. Byla u mne na stáži i vaše Jitka Čechová.
A do Ruska se vracíte?
Jen málo, občas do Petrohradu. Spíš se snažím hrát v Evropě, právě u vás obdivuji vaši síť koncertů a festivalů, vaše kultivované a poučené publikum.
