Ruská duše, to je neobyčejná citovost, ale i brutalita, říká Stanislav Komárek

S Jungem jsem se kupodivu setkal už jako čtrnáctiletý v knize Fantastické a magické očima psychiatrie od Vladimíra Vondráčka. Jung se u nás za minulého režimu nesměl vydávat – jako mnoho dalších (i Sigmund Freud se nakonec vydával, ale s nechutí). Tam to bylo jen na dvě stránky, výtah z Junga. To bylo první setkání, zjistil jsem, že mi to konvenuje, je to určitá optika vnímání světa.

Samozřejmě ve Vídni, kde jsem byl v emigraci, byla dominance Freuda. Vídeň je město Freudovo a struktura rakouské duše je freudovská. V centrálních úřadech měla většina lidí potíže z potlačené sexuality, tam je Freud více pravda – lokálně. Lokální pravdy o lidských duších jsou dost různé. V Pekingu to taky bude jiné, tam se to ale neodvážím posuzovat.

Velký výbuch vydávání Junga byl v devadesátých letech, protože už předtím vznikla řada překladů, které ale nesměly vyjít. Taky jsem pobýval v jungovském institutu v Küsnachtu u Curychu. Objel jsem si všechna místa, kde Jung žil a působil. Nejpůvabnější to bylo v psychiatrické léčebně Burghölzli, kde působil pod vedením profesora Bleulera, což byl jeho učitel a význačný psychiatr. Ptal jsem se, jestli jsou tam nějaké památky na ně, a tamní sestra mi řekla, že „žádnej Jung ani Bleuler tady nepracujou“.

Duše národa se skládá z parciálních duší jejich jednotlivých příslušníků. Když přijedete do velkého města, třeba Praha a Vídeň se výrazně liší. Když jsem v devadesátých letech mezi nimi přejížděl, tak mi dva tři dny trvalo, než jsme se zadaptoval na tamní náladu.

Jung jezdíval před válkou do Berlína, a když tam přijel, první dny měl dojem, že se ocitnul v blázinci. Potom by se byl na to kolektivní vědomí a nevědomí napojil a býval by se téměř pro tu ideologii nadchnul. Pak jel zase do Švýcarska a zase měl několik dní dojem, že se vrátil z blázince.

Chceme-li poznat ruskou duši, je dobré číst klasiky typu Dostojevského. Na Rusi literární, nikoliv striktně odborný dušezpyt velmi kvetl.

Jsou tam velké rozpory. Na jedné straně neobyčejná citovost, krásná lidová poezie, písně, velká láska ke zvířatům. Na druhé straně drsnost, brutalita. V duších všech národů jsou věci pěkné a nepěkné. K té německé patří Göring stejně jako Goethe.

Když mluvíme o Evropě, říkáme náš Mozart, náš Beethoven, ale neříkáme náš Auschwitz. Češi jsou národ malý, ten rozptyl je menší než u velkých a významných. Řekněme náš Karel Havlíček a náš Čurda, myslím toho zrádce parašutistů. To máme taky.

Já bych to nepodceňoval, ono to bylo v minulosti. Šéf rakouského generálního štábu Conrad von Hötzendorf byl vyložený válečný štváč. To nadšení pro první válku bylo velké, existuje film, jak stařičký mocnář přijíždí na vídeňské Západní nádraží a tisíce mladých volají: „Serbien muss sterbien“ (Srbsko musí zemřít).

Jistě je tam časový posun. Východ je obecně jako velká lednička. Taky statečnost – Ukrajina se brání, my bychom se jeden den srotili na Václavském náměstí a vedli řeči a druhý den poslali zdravici.

Ono se to mění v čase, i v Rakousku. Ze všech měst největší podíl nacistů byl kdysi v Grazu (Štýrský Hradec). Podíl Rakušanů mezi válečnými zločinci byl více než spravedlivý.

Román o Bohuslavu Balbínovi je už napsaný. Jmenuje se Jezovita Balbinus. Na podzim by měl vyjít.